Památníky písemnictví a literární či kulturní muzea kladou největší zřetel na minulost. To je přirozené a pochopitelné, patří to k základnímu opodstatnění činnosti podobných institucí, obvykle se tím ale zužují jejich programové možnosti.
Chápe se jako „normální“, kdyby se udělala nějaká výstavní akce kupříkladu k 200. výročí narození Karla Hynka Máchy (doufejme, že toto jubileum nebude nedůstojně opomenuto!) nebo se vzpomene na nějakého jiného klasika, včetně moderních umělců 20. století. Současnost se však v literárních památnících a muzeích objevuje vskutku zřídkakdy – a pokud ano, vesměs jde o chvályhodný počin.
Takovým mimořádným počinem je rozhodnutí Památníku písemnictví na Moravě (který je součástí Muzea Brněnska a sídlí v impozantním barokním klášterním areálu v Rajhradě) uspořádat vzpomínkovou výstavu o brněnské prozaičce Věře Sládkové. Podnět k této expozici byl dvojí: jednak nesporné kvality autorčina díla, jednak fakt, že v loňském roce po chronické chorobě zesnula. Než se ke Sládkové vrátíme, je záhodno několika slovy představit moravský Památník písemnictví: o tom, že by měl mít sídlo v Rajhradě, se uvažovalo už dlouho, nakonec ale k jeho otevření došlo až v roce 2005. Vojen Drlík, vedoucí PPM, se zjevně snaží vytvořit živý program. Kupříkladu loni v lednu se tu uskutečnila výstava věnovaná soudobým moravským básnířkám, dlouhodobá výstavní akce byla spojena s odkazem dvou Halasů, otce F. V. Halase a známějšího syna, klasika našeho novodobého básnictví Františka Halase (ve výhledu je Rudolf Těsnohlídek a Petr Bezruč), v Památníku se pořádají pravidelná literární čtení, vesměs v podání současných tvůrců, ale konají se zde též nakladatelské večery, malá výstavka bude holdem „Rodokapsu – žánru na vymření“; program Památníku je opravdu bohatý. Potvrzuje to i výstava Jeden příběh, jeden osud..., která potrvá až do konce září a která byla uspořádána (za obětavé spolupráce Antonína Hořavy) k „nedožitým 80. narozeninám moravské autorky“.
Věru Sládkovou (1927–2006) si pravděpodobně nejvíce dáváme do spojitosti s televizním seriálem Karla Kachyni Vlak dětství a naděje, natočeným podle autorčiných knih Poslední vlak z Frývaldova a Pluky zla (z času druhé světové války). Jenže literární dědictví Sládkové je pestřejší, patří do něj básně i pozoruhodné experimentální prózy. Existuje i obsáhlá spisovatelčina literární pozůstalost. Rajhradská výstava má velký význam, neboť na jedné straně oživuje vzpomínku na Sládkovou (žila v ústraní a i v literárních kruzích se mělo za to, že už dlouho není naživu), na druhé straně se takto oceňuje výrazná umělecká osobnost: autorčina díla v posledních letech víceméně už nevycházela, ačkoli patří ke „zlatému fondu“ nejenom moderní moravské prózy. Přitom se kolem nich už spřádají mýty: vykládá se, že kráčí o feministickou literaturu atd. Ale Sládková byla mistrem komorní psychologické prózy a v tom je její velikost, žel přehlížená a opomíjená. Do Unie českých spisovatelů sice spisovatelka vstupovat neměla, leč nemoc a osamění žel sehrálo své. Hold knihám Sládkové v Památníku písemnictví na Moravě je náležitým uznáním jejího tvůrčího odkazu.
