My a cizina a cizina a my

Takřečená odezva nebo ohlasy české literatury, přicházející ze zahraničí, jsou rozmanité: mohou se týkat současné knižní beletrie, anebo knih či osudů spisovatelek a spisovatelů žijících i nadále (neboť do své vlasti se vrátili málokteří) v zahraničí. A mohou to být soudy a stanoviska našich "cizokrajných" krajanů, většinou někdejších exulantů nebo emigrantů (ne všichni Češi v cizině hledali na Západě politický asyl nebo exil)...

, jindy pohledy zahraničních bohemistů, tj. nikoli našich krajanů žijících v cizině, ale cizinců věnujících se a zabývajících se českou literaturou. A mezi nimi mohou být a samozřejmě i jsou velké rozdíly. Zajímavé rozdíly.
Dosti nedávno měla v úctyhodné pražské instituci vystoupení bývalá česká emigrantka či exulantka (nejmenujeme, neboť jde o přístup, nikoli o osobu) - literátka s odbornými sklony. Referovala o jednom bývalém exilovém spisovateli, stejně jako ona žijícím v zahraničí - a pohříchu "referovala" na úrovni mateřské školy, povíme-li to s laskavou nadsázkou. Objevovala objevené, dopouštěla se i totálních věcných omylů, pletla deváté přes páté, vypadalo to, že nezvládá ani malou literární násobilku... Celkový dojem z jejího vystoupení byl šeredný, zkušení návštěvníci se vytráceli už po prvních větách, jiní tiše prskali ostošest, organizátoři museli nasadit co nejneproniknutelnější poker face. Ale o to koneckonců nejde, nebývá každý den posvícení a mohlo to také být nějaká neuvěřitelná indispozice. Jde o to, že když potom zazněly určité opatrné výtky, reakce byla o to bouřlivější: Vy Češi (rozuměj z toho vašeho českého rybníka) nás prostě nemáte rádi! Emigranty. A šmytec. Pak si člověk fakt netroufne namítnout ani tolik, že dvě a dvě nejsou dvacet dva.
Úplně opačný přístup zastává například - tentokrát jmenujme a rádi! - mladý krakovský bohemista Igor Kiedrzieski. Známe ho z recenzí otiskovaných v brněnském Hostu, teď polský badatel otiskl v brněnském Rozrazilu (č. 2/2007) stať On the road aneb Česká literatura mezi Nuslemi a Hostivaří, v níž o našem "rybníce" mluví nejenom velmi zasvěceně, nicméně také s velkým porozuměním - a dává najevo, že je to jeho pohled, že se může mýlit, ale že je možné se na naše literární díla dívat všelijak. Nuže, Kiedrzieski přišel s tezí, že české knížky bývají v zajetí tzv. flaneurismu, čili jakéhosi neškodného voyeurství, nebo také "otrlého zevlounství", zevlování, okounění. Za guru tohoto vidění světa považuje už Hrabala - a dnes nalézá celou řadu Hrabalových pokračovatelů, flaneurů, například zesnulého Oscara Rybu nebo pilně píšícího Emila Hakla. A to je věc, která se bohemistovi cizinci na naší literatuře zčásti líbí, zčásti ho popuzuje. Podle něho Češi "na cestách" putují víc po hospodách, po periferiích, raději jezdí (v knihách!) na kole nebo chodí pěšky, než aby jeli autem. Přece čím pomalejší prostředky, tím víc si toho všimneme a "tím masitější bude vyprávění". Češi jsou zkrátka národ, který je rád doma, praví Kiedrzieski. Ale zároveň ochotně přiznává, že v tom je i zdroj energie a hodnoty české prózy...
Kdo by se na cizího bohemistu zlobil? Právě naopak. Vždyť i on s potěšením zevluje, co se v českém rybníce děje. Ostatně i mezi pražskými Nuslemi a Hostivaří se toho děje tolik, že je o čem psát a naše literatuře má témat co hrdlo ráčí! Teď jen to napsat.