Největšího Čecha máme v Rusku!

Ruská inteligence zná z českých spisovatelů především Milana Kunderu (přičemž jeho Nesnesitelnou lehkost bytí si už přeložili a vydali hodně dávno) a z klasiků především Jaroslava Haška, široké ruské čtenářské kruhy však teď mají úplně nový idol a k tomu jde o autora úspěšných bestsellerů: totiž Jiřího Groška. Nebo Jiřího Groska?

Prestižní moskevské nakladatelství Azbuka totiž tomuto českému literárnímu tvůrci vydalo romány Lehká snídaně ve stínu nekropole a Obnovení oběda. Načež média kolem nich spustila více než pořádný povyk: aby také ne, vždyť Groškovy/Groskovy knihy se přece v českých zemích staly nefalšovaným čtenářským hitem, stačily už být přeloženy do osmi evropských jazyků (!), není divu, že se v Čechách připravuje jejich filmová adaptace. Grošek je ale prý v Praze známější ve filmových kruzích jako scenárista a tvůrce krátkých snímků.
Inu, Rusové jsou přesyceni produkcí amerických a jiných západních bestselleristů, a tak je zaujala i víceméně "exotická" persona z malé středoevropské země. Zvláště když tohoto autora notně vychválil i týdeník Spiegel... Jinými slovy: od úspěšného účinkování hokejové hvězdy Jaromíra Jágra v sibiřském Omsku nebo fotbalového trenéra Vlastimila Petržely v Sankt-Petěrburgu si žádný Čech nezískal v Rusku takovou slávu jako nyní spisovatel Jiří Grošek: v Rusku je to v současnosti zkrátka a dobře Čech ze všech Čechů největší, zvláště když Hašek jaksi splynul se Švejkem a Kundera dávno píše francouzsky. A populární český prozaik Grošek má na rozdíl od něho navíc i ruskou manželku!
Když vás v této historii nic nezarazí, tak si možná řeknete: vida, zase jednou měl náš krajan velký úspěch v zahraničí, nehrozí mu tedy, aby jen tak bezútěšně a neúspěšně bloudil cizinou... Holt máme dalšího Největšího Čecha - až na to, že jde o fikci, smyšlenku, nedokonalou mystifikaci. Žádný český spisovatel Jiří Grošek nebo Grosek neexistuje, žádné knihy mu v Čechách nevyšly (ani jinde v cizích končinách), pochopitelně o něm ve Spiegelu nepadla ani zmínka... Někdo si přisvojil více či méně česky znějící příjmení (přitom by ovšem odkazovalo spíše k slezskému nebo polskému autorově původu) a vybavil ho atraktivním cívíčkem (třeba že "spisovatel" Grošek před časem proslul i jako sponzor evropského turné ruského mužského baletu). A ruští čtenáři tomu od osudů dobrého vojáka Švejka rádi věří, vždyť ti srandisti Češi jsou přece schopni všeho!
Nějaký komerční ruský literát si jednoduše ledabyle nasadil českou masku a hraje si s českou kartou, i když nezná ani české, ani pražské reálie. Koneckonců proč ne, Vlasta Burian se ve Třech vejcích do skla také zprvu úspěšně vydával za knížete Naryškina a zpíval sladkobolnou romanci o černých očích. A když se to tak vezme, je to vlastně škoda: měli bychom dalšího arcipodnikavého spisovatele, který by navázal na někdejší Kunderovy úspěchy - anebo na ně už navázal, když byl prý údajně přeložen do tolika evropských jazyků? Bohužel jenom údajně, bohužel tenhle pán opravdu neexistuje... Jára Cimrman krásnou literaturu nepsal, spokojil se s operními librety - kdo by to tedy mohl být, tážeme se v předvečer silvestrovského veselí? Pikantní je, že tento Grošek (resp. Grosek, Hrosek, Hroszek či Groszek) je zřejmě stejný ročník jako Michal Viewegh. Ale takovouto mystifikační akci směr Východ by nám ctižádostivý Viewegh jistě neutajil...