Nastoupí-li nový ministr, zpravidla má zapotřebí se nějak ukázat, dát o sobě vědět, zviditelnit se nikoli tak, že by nehybně hleděl do zrcadla, nýbrž něčím na veřejnosti. Výjimkou nebývají ani ministři kultury, i když o takovém Pavlu Tigridovi bylo známo, že se veškerým ministerským administrativním náležitostem a záležitostem vyhýbal jak čert kříži, ale to už je drahná řádka let. S jistě dobrými úmysly a předsevzetími nastoupil do úřadu i nový ministr kultury Martin Štěpánek.
A hned na sebe jistě dostatečně upozornil odvoláním ředitele Národního divadla, o tom však dost vědí a něco povědí divadelníci či lidé spjatí s divadelní kulturou, navíc prý šlo o rozjednaný akt bývalého ministra kultury Vítězslava Jandáka, a nový ministr ho údajně pouze potvrdil a tedy se s ním i ztotožnil. Co však nemá s Jandákem nic společného a co se zdá být veskrze nová, čistě Štěpánkova či štěpánkovská aktivita, je skutečnost, že se nový ministr, aniž by měl mnoho času a prostoru se víc po úřadu porozhlédnout, rozhodl změnit ověřené ministerské zvyklosti a zřídil tzv. odborná kolegia jakožto nové poradní orgány ministra kultury. A to ho vedlo k výnosu, že "ředitelé útvarů MK jsou povinni zrušit svá odborná grémia a být nápomocni při jmenování odborných kolegií ministra", jak se praví v příslušném dokumentu. Což mj. znamenalo, že kromě jiných byla zrušena neboli rozpuštěna i literární komise odboru umění a knihoven Ministerstva kultury.
Samozřejmě: na to má každý ministr svatosvaté právo a formálně je všechno v naprostém pořádku, na druhé straně se však lze ptát: Proč to učinil? Co ho vedlo k tomuto kroku? Byl si snad již po pár minutách v úřadu vědom nějakých závažných pochybení, nepravostí či nepřístojností? Tyto komise jsou poradním orgánem, s nímž je možné konzultovat mj. problémy literárního života a jenž vyhodnocuje ministerské granty: posuzuje tedy žádosti o finanční dotace kupříkladu Literárním novinám, týdeníku A2, nebo třeba příspěvek na regionální literární festival či na vydání díla českých klasiků. A povězme rovnou, že literární komise tradičně disponuje velice malým - ve srovnání s divadelní komisí zcela nepatrným - obnosem peněz, takže jde spíše o poskytování almužen těm nejpotřebnějším a vůbec nelze mluvit o nějakém plýtvání či nehospodárnosti, spíše o trpělivém vaření z vody. Zesnulý ministr Dostál měl sice šál dost, leč peněz na literární kulturu dával hanebně málo...
A co je ještě podstatnější: šlo o skutečně odborné grémium, o expertní komisi, v níž pracovali lidé znalí úskalí našeho literárního života; zastoupeni v ní byli badatelé, spisovatelé, nakladatelé, překladatelé, knihkupci... Složení se uvážlivě obměňovalo, délka členství v komisi nepřevyšovala tři roky, nešlo tedy o žádné stárnoucí seskupení. Byla to komise expertů, tedy nestranná, lze říci nepolitická: vznikla jako nezávislý poradní orgán MK ještě před érou sociální demokracie a za jejích vlád byla zcela nestranná, spíše mírně liberálně opoziční. Funkčnost komise se s léty osvědčila - a nebyl žádný důvod ji rušit. Beztak se průběžně obměňovala, o její oprávněnosti však nebylo pochyb.
Říká se, že nové koště dobře mete. Otázkou je, co namete a co pak s tím. Stěží se lze domnívat, že by ministru Štěpánkovi zvlášť ležela na srdci problematika naší literární kultury, pravděpodobně mu někdo poradil. A špatně poradil. Nejspíše někdo, kdo chce být odborným kolegou pana ministra. A tudíž hrozí, že bude v literatuře ještě hůř než za Dostála!
