Poté, co britská policie odhalila přípravy na masovou vraždu možná tisíců pasažerů letadel na cestě z Británie do Spojených států, prohlásil George Bush, že „vedeme válku proti islámským fašistům“. Šílenost zamýšleného útoku, fakt, že proti fanatickým teroristům se nikdo nikde v Západním světě nemůže cítit bezpečný i emoce bezprostředně po odhalení jsou dostatečným důvodem pro použití takového termínu. Zůstává nicméně zásadní otázka: Kdo jsou „islámští fašisté“? A jak s nimi bojovat?
Kdo jsou islámští fašisté? Organizátoři tohoto útoku? Sebevražední atentátníci? Al-Kajda? Politici a duchovní, kteří vyhlašují svatou válku Západu a volají po smetení Izraele z mapy? Hizballáh? Imigranti žijící v Evropě? Všichni muslimové?
Je pochopitelné, že kromě zpřísnění bezpečnostních opatření na letištích, bude část politiků, publicistů, veřejnosti reagovat i vlnou xenofobie, nenávisti, voláním po radikálních, násilných řešeních, že se znovu rozšíří pocit strachu a ohrožení. Je to pochopitelné. Ale není to odpovídající, není to řešení.
Jsou islámští fašisté mladí muslimové, kteří žijí v Evropě na okraji společnosti, jsou už do značné míry odříznuti i od své tradiční kultury, ale nestali se součástí kultury hostitelské země? Jsou frustrovaní, radikálně naladění, jsou snadnou kořistí fanatických skupin. Ano, potenciálně jsou to teroristi. A jak s nimi bojovat? Vyhostit? Pozavírat? Tvrdě kontrolovat a nutit je zpřetrhat veškeré svazky s jejich vírou a tradicemi? Nebo se je snažit tolerantně integrovat do naší kultury, což vyžaduje dlouhodobé programy, peníze, čas, toleranci, invenci…? Jsou islámští fašisté palestinští uprchlíci, kteří žijí v podmínkách majících daleko k jakékoli důstojnosti a naději? Potenciálně, a mnozí zřejmě i fakticky ano. A jak s nimi bojovat? Vyhladit? Nebo jim a ještě spíš jejich dětem nabídnout šanci na alespoň trochu normální život?
Kde je hranice mezi evropskou ústupností, která vydává tuto kulturu napospas bezohledným fanatikům a Západní bezohledností, která tyto fanatiky pomáhá vytvářet? V Iráku, v Afghanistánu, na Gunatánamu, v Libanonu, doma…
Jistě: boj s terorismem, s „islámskými fašisty“ probíhá. Vyžaduje politická, diplomatická, ale i vojenská a policejní řešení. Tam, kde je to možné, využije Západ k obraně svoji technologickou převahu, což by mohl být případ amerického protiraketového deštníku. Ale diskuse o něm je v mnohém příznačná: pro jeho zastánce jsou ti, kdo chtějí referendum, veřejnou diskusi, kdo pochybují o jeho smyslu „pátou kolonou“, „přisluhovači terorismu“, „nepřáteli“.
Ale právě to je začátek vítězství „islámských fašistů“. Jestli se pod heslem války s terorismem stanou ze západních zemí polovojenské militantní režimy, kde budou rozhodovat tajné služby, armáda a úzký okruh politiků, jestli pocit strachu a ohrožení povede ke ztrátě tolerance a rozlišovacích schopností, jestli nenávist bude dominovat nad demokratickou kulturou veřejné diskuse…, pak přestane být západní kultura tím, čím je.
A stane se jen součástí bezohledného boje dvou světů – jednoho, který ještě k demokracii, liberalismu a kulturní otevřenosti nedospěl, s tím, který tyhle instituce a ideje už zavrhl jako neúčinné.
