nahoru

Literární akademie: vloudila se mýlka

VLADIMÍR NOVOTNÝ 9. srpna 2006 • 12:45

V inscenaci známého arcidílka Járy da Cimrmana reportuje Zdeněk Svěrák o průběhu souboje mezi princem Jasoněm a zlým drakem. Jeho sympatie evidentně náleží udatnému princi, leč pak sezná svou mýlku a s nemenší radostí provolává, kdože je ten nebohý poražený: "Je to princ Jasoň, vážení přátelé!" Mýlka se holt může vloudit. A tak jest pravdou, že se nezakládá na pravdě tvrzení, nad nímž jsme v posledním sloupku rozjímali: že totiž dojde k fúzi Bankovního institutu a Literární akademie. Leč kdyby se tak stalo, nic by nestalo...

. Tedy nic škodlivého by se nepřihodilo, prostě by došlo k užšímu provázání dvou soukromých vysokých škol.
Informační zdroje se nikde na světě neprozrazují - a tady šlo o zdroje nadmíru důvěryhodné a v mediálním světě nikoli nezkušené. A byly si svým sdělením stejně jisty jako když v novinách čteme, že dejme tomu hráč Iks přestupuje do Sparty - a on nakonec nepřestoupí. A třeba přestoupí za pár let, ale to je jiná. Koneckonců ve sloupku ani tak nešlo o sám fakt provázání dvou vysokých škol, ale o otázky literární výuky v širokém smyslu. A to se prestiže neboli pověsti Literární akademie (jakož i Bankovního institutu) nemělo a nemuselo ani v nejmenším dotknout: jde o školu, která začala v českých podmínkách nemálo srdnatě prosazovat určitý "nezavedený" způsob vysokoškolského učení humanitního směru - a něco nového se v Čechách vždy uplatňuje nesnadno, zvažuje se nosná koncepce, která se může proměňovat (zahraniční modely se nedají převzít se vším všudy) hledají se vhodní pedagogové, samozřejmě se hledají i vhodní studenti, kteří na rozdíl od tradičních škol také nemívají jasnou představu, do čeho jdou. A pak je zcela přirozené, že se zkoumají nové metody, hledají noví kantoři, mění se i kritéria při výběru studentů. To se stává na každé škole, byť více na soukromých než na státních, přičemž někdy může být řešením i eventuální fúze. Což by jistě nebylo řešení jakkoli diskriminující: i státní školy hledají různé netradiční cesty k prosperitě. Třeba že vedení fakult jednotlivým katedrám pronajímá (!) posluchárny, aby se v nich mohly pořádat oborové konference ku slávě školy. Uf.
V tomto smyslu plní Literární akademie průkopnickou roli. Na jedné straně si vede houževnatě, na druhé straně se zákonitě potýká i s tím, že "je na všechno sama". Nejenže nikde nevyrostla žádná konkurence tohoto typu, ale na různých fakultách nevznikly katedry tvůrčího psaní, výjimečně se sice pořádají třeba lekce tvůrčího psaní (vesměs na Moravě), které bývají spojovány s tzv. nultým ročníkem bohemistiky. Existují i různé letní semináře či letní školy tvůrčího psaní, ale takové akce jistě nemohou nikterak nahradit systematickou vysokoškolskou výuku.
Z tohoto hlediska ani úvahy, ani (nesprávné) informace o fúzi dvou škol vůbec nemohly ani neměly poškodit nebo znevážit jejich odbornou důvěryhodnost či obecně řečeno jejich renomé. Obě pražské soukromé vysoké školy si naopak zaslouží uznání. Ostatně to, co bývá někdy chápáno jako problém čili nedostatek, se může naopak stát obrovskou předností: právě soukromé školy jako Literární akademie totiž mohou na rozdíl od státních flexibilně a dynamicky obměňovat a dynamizovat své zaměření. A to by se určitě líbilo jak píšícímu překladateli Josefu Škvoreckému, tak píšícímu bankovnímu úředníkovi Jaroslavu Havlíčkovi.

VLADIMÍR NOVOTNÝ