nahoru

Sportovní komentátoři nic nečtou

VLADIMÍR NOVOTNÝ 2. srpna 2006 • 10:36

Fotbalové mistrovství světa je za námi, vášně utichly, česká kopálistická blamáž je šťastně za námi - ani ne tak výsledková, ale s přihlédnutím k herní výkonnosti a k mediálně trapnému vystupování našich bafuňářů včetně nabubřelých plejerů. S tím nic nenaděláme, když se chce nějaký trenér chovat jako buran, vejde mu to do krve. Lidé si ale stěžovali, že řada zápasů nebyla ke koukání - a tady by přece mohli sehrát významnou úlohu televizní sportovní komentátoři.

Ale nesehráli, anebo naopak právě že sehráli: tu negativní.
Málem zázračnou výjimkou je v tomto ohledu pomalu již legendární Jaromír Bosák: i kdyby se mu komentování zvlášť nevyvedlo, pořád je co poslouchat, poněvadž Bosák perlí, snaží se perlit a uvědomuje si, že komentování či reportování zápasu je svého druhu úctyhodný literární (čili literárně dramatický) výkon, že nejde dokolečka předčítat zastaralé statistické údaje atakdál. Ale ti ostatní? Vesměs se na nic nezmohli; používali chudičkého, jalového jazyka, z vět jim šustil papír, omezovali se na notně přitroublé fráze. Proč s tak minimálními jazykovými dispozicemi vykonávají toto povolání, jest záhadou, to však neřešme. Spokojme se s konstatováním, že při svých toporných promluvách naši televizní komentátoři v divácích vyvolávají dojem, že si v životě nepřečetli jedinou knížku - natož knihu o fotbale.
Přitom i zprávy o počasí se dají předkládat dramaticky, se smyslem pro různé proměny tlakových a jiných studených front, co teprve fotbal, kde každou vteřinu může proběhnout něco zajímavého - a někdy i proběhne! Ale o tom v žádném případě nemá smysl hovořit tolik nezáživným jazykem, vpravdě umrlčí dikcí! Sportovní komentátoři by si měli určitě přečíst příslušné fotbalové partie v knihách Eduarda Basse, Karla Poláčka, Oty Pavla - a kupříkladu i řadu textů Bohumila Hrabala, který přece o tomto populárním sportu, jejž on sám v mládí nadšeně provozoval, dovede psát stejně poeticky jako s moudrým nadhledem. Troufáme si tvrdit, že aspoň někteří televizní spíkři, kdyby si tyto knížky přečetli, by se buď zastyděli, anebo si aspoň uvědomili, že tlachat o něčem jiném, než co se děje na zeleném trávníku, anebo prostě tlachat a tlachat, to u fotbalu nejde. I když během německého šampionátu bohužel poznovu dokázali, že to jde. Že nic neříkající, lidi uspávající fráze se hodí vždy, v kterékoli situaci, ať jde o volby, katastrofy nebo o vzrušujícící gólové situace...
Žádným povinným školením nebo přikázanou doporučenou literaturou se nic nespraví: i kdyby si učitelky češtiny vyrvaly všechny vlasy, jazyková úroveň našich "televizáků", zvláště sportovních, je mnohdy úděsná. A to znamená, že i jejich literárně dramatický výkon na obrazovce často bývá naprosto nicotný a ostudný: opravdu je znát, že páni komentátoři či jejich hosté ve studiu nečtou nic, co by jim tříbilo mluvu, nejspíše ani noviny. Naposledy to odnesl fotbal: suchopární povídači bez špetky fantazie si převelice notovali se zajíkajícími se bývalými fotbalisty, kteří neuměli zformulovat ni větu, ni myšlenku. Ale hráči nemají komentátorské povolání a aspoň o fotbale něco vědí, zatímco komentátoři... Že to nejde? Že je to strašně složité? Zkuste si někdy pustit reportování a komentování podobných zápasů v cizině: to je úplné drama, i Shakespeare by koukal, aby něco odkoukal, jak se dá dramaticky, tedy i literárně kvalitně hovořit i o utkáních, kde je fotbalu málo k vidění...

VLADIMÍR NOVOTNÝ