Epidemie nenávisti

Třetí týden trvá útok Izraele na Libanon a zdá se, že příměří, natož ukončení konfliktu jsou v nedohlednu. Civilních obětí přibývá, naposledy zemřelo při izraelském bombardování přes dvacet dětí. Izrael trvá na tom, že jako vždy od svého vzniku, vede obrannou válku, bojuje o vlastní přežití. Druhá strana obviňuje židovský stát z válečných zločinů. Boj se prolíná s všudypřítomnou frontou „války proti terorismu“, riziko rozšíření konfliktu je reálné...

. Diplomatická jednání jsou neúčinná. A civilisté budou nadále umírat a ti, kteří přežijí se budou vzájemně nenávidět.
Zajímavé otázky klade ve svém komentáři pro Guardian Timothy Garton Ash: kdy vznikl tento konflikt? 12. července, když Hizbaláh zajal dva izraelské vojáky? O měsíc dřív, kdy v Gaze zabily izraelské bomby šest palestinských civilistů? V roce 1982, když Izrael vpadl do Libanonu v průběhu libanonské občanské války všech proti všem? V roce 1948, kdy židovský stát vzniknul? Nebo třeba v roce 1881, v době velkých protižidovských pogromů v Rusku?
Garton Ash zdůrazňuje dvě věci. Zaprvé – příčiny a souvislosti této války jsou složité, vymykají se zjednodušeným pohledům. Zadruhé – Evropa a Evropané si musí připustit mimořádnou odpovědnost, protože právě evropský antisemitismus bezprostředně vedl ke vzniku státu Izrael a k odstartování téměř permanentní židovsko arabské války. A dodává: to, že jsme Židy přesídlili na území, kde bojují o přežití se svými sousedy, ovšem neznamená, že s nimi musíme ve všem souhlasit.
V jiném článku v Guardianu cituje Brian Keenan izraelského psychiatra Nathaniela Laora: nenávist má dvě hrozivé charakteristiky – může poskytovat uspokojení a je návyková. Je také nakažlivá a vytváří riziko epidemie.
Myslím, že na pomezí těchto dvou pohledů lze zahlédnout podstatné obrysy současné války.
Ano, stát Izrael bojuje o přežití od samotného svého vzniku, obklopený státy, které neuznávají jeho existenci, nebo přímo vyhlašují potřebu jeho likvidace. Židé se do Palestiny stěhovali v době bezperecedentní nenávisti, která se proti nim obrátila v Evropě a v Rusku, stát vznikl bezprostředně po zkušenosti holocaustu a funguje v každodenním ohrožení teroristickými sebevražednými útoky. To ovšem neznamená, že je třeba souhlasit s izraelským pohrdáním
životy a odmítáním diplomatických řešení.
Současný útok Izraele je neospravedlnitelný. Nejen kvůli stovkám civilních obětí. Ale i kvůli tomu, že nevede k žádnému konečnému řešení. Naopak ho oddaluje. Vytváří další stovky a tisíce lidí nakažených nenávistí, kteří budou zase o něco méně schopni kompromisů a racionálního jednání. Izraelský silový postoj je krátkozraký a podobně jako agresivní politika Bushovy vlády nezvažuje důsledky. A nepochybně hraničí s válečnými zločiny.
Řešení současné války se zdá být jednoznačné – ukončení bojů a nasazení mezinárodních vojenských jednotek na jih Libanonu, které by garantovaly bezpečnost hranic, diplomatická jednání a postupné odzbrojování Hizbaláhu i dalších libanonských militantních skupin. Formálně s tímto řešením souhlasí všechny zúčastněné strany. Izrael si ovšem, s podporou USA, nechává čas na eliminaci bezprostředně hrozícího rizika.
Jinými slovy řečeno: Izrael opět odmítá diplomatické řešení a chce po nevymezenou dobu pokračovat v likvidaci Hizbaláhu, zabíjení civilistů a reprodukci nenávisti.