Poslední díl pořadu Třináctá komnata, ve kterém se vyzpovídal ze své homosexuální orientace zpěvák Pavel Vítek, mě zaujal. Ani ne proto, že jím bylo možné nahlédnout do dosud skrývaného soukromí populární osobnosti jako tím, že příběh nenápadně odvyprávěl dějiny našeho přístupu k jinak orientovaným lidem za posledních dvacet let...
. Příběh mladého muže tápajícího ve svých vztazích k druhým pozbyl atraktivity přítomnosti známé osobnosti ve chvíli, kdy odhalil tápání okolí, jak se s „podivným chováním“ mladého muže srovnat. Zpěvák postavený před rozhodnutí odejít z kapely nebo se sebou něco udělat, dnes už budí podivení nad nehorázností ultimáta kapely. Přitom ještě před dvaceti lety by budil pohoršení právě zpěvák. Na druhé straně osobní věci přítele vystěhovávané do jednotlivých „naoko mládeneckých bytů“ vyvolávají i dnes rozpaky stejně tak jako konstatování psychologů-sexuologů, že nejhorší, co může člověk udělat, je snažit se žít v přetvářce, nesrovnaný sám se sebou. Protože zatímco si společnost zvykla více či méně přijímat nedokonalosti jednotlivců, zůstalo na lidech, aby se srovnali sami se sebou. A to není jednoduché. Osobně mám v okolí přítele, který se zuby nehty brání přiznat si, že ženy jsou spíše okrajovým zájmem jeho života, přítel, jehož staromládenectví je dávno všem minimálně podezřelé ne-li jasné a který je schopen třeba potlačit sebe sama a oženit se, jen aby vyvrátil všechna podezření. A okolí ho dávno nenutí k přetvařování se, naopak, všichni očekávají jeho přiznání. Natolik jsme se jako společnost posunuli.
Přitom není dávno doba, kdy jsme nebyli schopni otevřeně hovořit téměř o žádných svých slabostech, prohrách, nedostatcích. Dnes si v pořadu Třináctá komnata mohou diváci vyposlechnout zpěvačku Hanu Zagorovou, která vypráví o své nemoci a touze mít dítě a ex zpěváka Martina Kociána jak se přiznává ke své závislosti na drogách. Česká televize tak svým pořadem Třináctá komnata dělá veřejnosti psychologickou službu. Protože pokaždé, když kdosi známý odhalí své slabosti, starosti a problémy, má obyčejný smrtelník pocit, že jeho život není tak k zahození, k politování a k zatracení. A že si lze říci, jsem nedokonalý, ale takový jsem. A to je v životě možná to nejdůležitější. Rozhodně to je cesta k duševnímu zdraví.
