nahoru

Se Zábranou, za Zábranou...

VLADIMÍR NOVOTNÝ 8. června 2006 • 09:52

Každé volby mají volky nevolky i svou odvrácenou tvář: různá kulturní a literární výročí či jiné události podobného ražení se najednou octnou v hlubokém stínu a nemají na ně valného pomyšlení ani ti povolaní z literárních kruhů. To se svým způsobem přihodilo i v těchto dnech, kdy si naše kulturní veřejnost mohla připomenout nedožité 75. narozeniny Jana Zábrany (1931-1984), básníka, překladatele, esejisty, povídkáře...

- zkrátka a dobře vynikající osobnosti naší poválečné společnosti. A protože poválečné, neboli poúnorové 1948 a posrpnové 1968, tak i člověka, který neměl ustláno na růžích (stačí konstatovat, že otce i matku mu režim jako národní socialisty neboli masarykovské demokraty poslal při první příležitosti do kriminálu). Média však na Zábranu pozapomněla, poněvadž byly volby - a literární časopisy kupodivu jakbysmet, což je dáno i tím, že jich je, tedy periodik věnujících se světu literatury, jaksi pomálu.
Asi o jedinou výjimku potvrzující toto pravidlo se zasloužil pražský Unijazz, který k zábranovskému výročí uspořádal z iniciativy západomoravského básníka Norberta Holuba (jinak lékaře, zabývajícího se psychologickými extravagancemi slavných literátů, mj. Bohumila Hrabala) malý zábranovský "večírek". Byla to dílem vzpomínka na tvůrce, dílem hold tvůrci, který si takovou vzpomínku i takový hold nepochybně zaslouží - a je dobře, že se na "večírku" nesešli pamětníci, nýbrž lidé o mnoho mladší. Zábranovo postavení v české literární kultuře má totiž hned několik vrcholů, vždy tu však existuje nějaké "ale". Byl to vynikající básník, za svého guru pokládal Jiřího Koláře - ale jeho básně (mj. Stránky z deníku) vycházely buď s velkým zpožděním, resp. až z pozůstalosti. Jeho překladatelské dílo (vybíral si skvosty z americké, anglické a ruské literatury) je fantastické, ale řadu překladů žel nedokončil, na jiné se teprve chystal, nicméně vytvořil celou překladatelskou školu. Perlou naší prózy je jeho Sedm povídek - také ale vyšly až po roce 1989. Také Zábranovy úvahy a eseje o literatuře byly vydány až posmrtně pod názvem Potkat básníka: mnozí autoři přemoudřelých úvah o knihách by měli povinně číst tyto texty, v nichž autor vynikal svou erudovanou jasností...
Zábranovo pokolení bylo impozantním pokolením, a proto je dobře, že mu umělec "vystavěl" pomník - byť paradoxně pouze v denících, poněvadž jenom v nich se i podle tvrzení Koláře tehdy dal vylíčit svět takový, jaký je. Tyto deníky mohly vyjít až posmrtně, až po listopadu 1989 - a jejich sebrání s výmluvným názvem Celý život patří ke skutečným klenotům české kultury: je dobře, že vyšly i v dalším vydání (kterým jiným deníkům se to poštěstilo?), a bylo by lepší, kdyby se znaly ještě víc, než jsou. Už jen kvůli Celému životu si totiž Zábranovo nedožité životní jubileum zasloužilo připomenutí. Lidí jako on přece bylo a je málo.

VLADIMÍR NOVOTNÝ