Volby nevolby, jde-li o literaturu a o literární kulturu, je velice důležité, co o nás vědí v cizině a jakým zraky na nás pohlížejí v zahraničí. A v této souvislosti je velice důležité, kdo se v Evropě i mimo Evropu zabývá českou literaturou, kdo o ní přednáší, kolik studentů má zájem o studium bohemistiky a zda mají vůbec možnost ji studovat - a jaký je vůbec vztah mezi naší bohemistikou domácí, možná někdy až domáckou, a mezi bohemistikou z cizích krajů - třeba italskou.
Zrovna v Itálii totiž v dané chvíli z bohemistického pohledu zavládla mírně řečeno paradoxní, nemírně řečeno bizarní situace. Od smrti legendárního slavisty Angela Maria Ripellina, autora kultovní knihy Praha magická, už sice uplynulo přes čtvrtstoletí, jeho nástupce se však jako by pořád vyhlížel. Podíváme-li se ale na tuto záležitost z nejpraktičtějšího pohledu, tj. kdo se nejvíc zasloužil o propagaci a o badatelské poznání českého písemnictví, pak je problém nástupnictví nesmírně jednoduchý: Ripellinovým nástupcem par excellence je nepochybně Giuseppe Dierna, literární vědec, který má na svém kontě úctyhodné množství vynikajících bohemistických studií, ale je i renomovaným překladatelem české moderní klasiky. V Itálii sice kromě něho působí rovněž naše někdejší exulantka Sylvie Richterová, jenže lze říci, že Dierna je v současné situaci jediný významný italský bohemista. Také má jako jediný Ital titul řádného profesora české literatury - leč momentálně nemá možnost tuto svou funkci na žádné katedře vykonávat.
Mravy jsou totiž všude různé, ale i všude podobné: českou literaturu v Itálii mají na starosti lidé, jejichž publikační činnost není vůbec souměřitelná s Diernovou (nepublikují skoro ani v tisku, nepřekládají, metodologicky jsou kdesi v pradávnu) a kteří se takto podílejí na nynější stagnaci italské bohemistiky. Ta zjevně ztrácí svou pozici, nevznikají žádné nové katedry; například situace polonistů se v tomto směru změnila trojnásobně k lepšímu, polonistické katedry v Itálii narůstají skoro houby po dešti, zatímco bohemistika hyne na úbytě. A proti Diernovi vznikl učiněný komplot jako proti badateli, který ostatní převyšuje o hlavu: jak italský bohemistický Kocourkov, ale i náš tuzemský Kocourkov. Proto bývá jeho práce a jeho názory u nich i u nás nepřístojně ignorovány.
Giuseppe Dierna je totiž duch nanejvýš osvícený, a proto v duchu osvícenství také pořádně kritický a polemický. Nyní se zúčastnil pražské konference věnované 450. výročí příchodu jezuitů do Čech - a oprávněně podrobil zdrcující kritice současné české bádání o baroku a jeho době: vytkl mu zejména neznalost dobového kulturněhistorického kontextu a ignorování literární problematiky; zesnulého profesora A. Sticha charakterizuje - s polemickou nadsázkou - jako neseriózního improvizátora. A hned byl oheň na střeše: místo aby se s Diernovými argumenty nějak polemizovalo, zavládlo podrážděné mlčení. Má totiž v mnohém pravdu, a tak jaksi nezbývá než mlčet.
Jednu zásluhu ovšem Dierna nemá: nebyl povolán, aby učil italštině věhlasného fotbalistu Pavla Nedvěda! A tak, ač jediný významný italský bohemista, nebyl dosud povolán coby řádný profesor ani na nějakou italskou vysokou školu. Škoda, česká literatura by byla v Itálii ještě víc v dobrých rukou.
