Knihy anglického žurnalisty Dana Browna se staly bestsellerem současnosti a podle Šifry mistra Leonarda vznikl i stejnojmenný filmový "trhák". Reakce jak na knihu, tak na její filmovou podobu, jsou pochopitelně různorodé. Šifra... pochopitelně není ani teologickou literaturou, ani esejem o současné morálce: jde o typ beletrie na pomezí krásné literatury a literatury komerční.
Knihy anglického žurnalisty Dana Browna se staly bestsellerem současnosti a podle Šifry mistra Leonarda vznikl i stejnojmenný filmový "trhák". Reakce jak na knihu, tak na její filmovou podobu, jsou pochopitelně různorodé. Šifra... pochopitelně není ani teologickou literaturou, ani esejem o současné morálce: jde o typ beletrie na pomezí krásné literatury a literatury komerční. Čteme v ní zajímavě napsanou popularizaci některých bílých míst církevních dějin, o nichž se mluví již od 19. století a která se v posledních časech stávají velice módními. Leč Šifra... není ani literaturou faktu, ani společenským nebo psychologickým románem, není ani banálním detektivním dobrodružstvím.
Ale čím tedy Brownova kniha je? Především umnou beletristickou nápodobou mnoha knih dřívějších. Z pohledu literární techniky britský novinář kopíruje postmoderní techniku vyprávění v dílech Umberta Eca - jenže Eco sice užívá detektivní konstrukce, vychází ale přitom z hluboké znalosti středověké filosofie a tzv. tajných učení. Ecovy romány jsou dále především polemikou s nejnovějšími úvahami o vývoji a smyslu moderní společnosti, a to vše ve sporu s neuspokojivým racionalistickým poznáním atp. Ve srovnání se zkušeným teoretikem kultury a literatury Ecem je argumentační výbava Brownova nesrovnatelně chatrnější.
Kromě toho Brown často v podobě románového fejetonu převypráví či lecjak přeonačuje různé knižní popularizace, které vycházely v Evropě během posledních desetiletí a z nichž některé byly vydány (bez většího ohlasu) též u nás. Takže je paradoxní, že česká veřejnost natolik živě reaguje až na Brownovo shrnutí některých otázek, o nichž se mohla důkladněji poučit z prací už vydaných (mj. Laurence Gardnera). Brown sepsal žurnalistický bestseller, jemuž vyčítat neznalost teologie nebo historie je možné, ovšem nepatřičné: kráčí o úplně jiný žánr.
Přesto se tažme: proč tak obrovský ohlas zručně, ale rutinně napsané knihy? Nejspíše kvůli tomu, že to není výtvor postmoderní krásné literatury, nýbrž produkt postmoderního žurnalismu, jenž - a veřejnost to od spisů tohoto ražení očekává, ba to nepokrytě vyžaduje - tíhne k zvláštnímu sebeobnažování moderní společnosti a nabízí směsku všeho možného, co současníky tuze lákavě šimrá na duši. Freudisté a jungiáni si mohou nad Brownovým bestsellerem mnout ruce: jeho poselství nespočívá v nějakém hledání nápravy ve světě novodobého náboženství, ale v komerčním pojetí celého křesťanství a jakéhokoli náboženství jako sféry dílem tajné, dílem nezastírané sexuality až pansexuality.
Proto také Dan Brown ve své knize až dobrodružně popisuje předkřesťanské rituály spjaté s oslavou těla, které se mu stávají naplněním křesťanské lásky; tudíž aktuálně redukuje duchovnost na tělesnost. Není to pranic nového, už před stovkou let se tím zabývala literatura evropské dekadence, žurnalista Brown však v souladu s nynějšími trendy pojímá údajně potlačovaný ideál tzv. ryzího a pravého křesťanství převážně jako oslavu všeobecné "křesťanské" kopulace. A tzv. kult posvátné ženy, který v knize tak obdivuje, je ve skutečnosti jen kultem sexu, plodnosti... To může leckoho i pohoršovat, je to však neklamné znamení naší doby - a valnou většinu nynější populace to skoro posedle přitahuje. V takové době přece žijeme!
