Dědeček v dědečkovském výboru

Valné shromáždění členstva Českého ústředí Mezinárodního PEN klubu, tedy organizace sdružující spisovatelské bratrstvo ve světě, se minulý týden rozhodlo tak jak rozhodlo: po filmovém scenáristovi a spisovateli Jiřím Stránském, který dlouho dané instituci předsedal a který už na předsednickou funkci nehodlal kandidovat, si zvolilo nového "penovského" vůdce. Stal se jím o dvaadvacet let mladší básník a překladatel z francouzštiny Jiří Dědeček, absolvent dvou vysokých škol...

, který si kdysi získal oprávněné renomé nonkonformního tvůrce, když spolu s Janem Burianem vytvářel kabaretní písňová pásma. Po více než deseti letech se tato populární dvojice rozešla, ale například v listopadu 1989 bylo Dědečkovo jméno synonymem nezávislé, svobodomyslné české literární kultury. Nezapomenutelná byla nejen jeho početná vystoupení ve studentských klubech, ale i účinkování na legendární Haškově Lipnici 1988, na níž se po nekonečné prodlevě poprvé na veřejnosti objevil Václav Havel.
Od té doby uplynula pěkná řádka let, Dědeček si v jejich průběhu mj. získal pověst pohotového literárního publicisty, nejeden rok již také pedagogicky působí na pražské Literární akademii. Nyní byl zvolen prezidentem českého PEN klubu a určitě to není špatná volba, možná dokonce ta nejlepší, zvláště když se lze domnívat, že v potaz byli bráni také další kandidáti. Nejbližším Dědečkovým spolupracovníkem by teď mohl či měl známý spisovatel Jiří Gruša, který se před časem stal dokonce prezidentem celosvětového PEN klubu, což je pro českého literáta neboli tvůrce pocházejícího z nevelké země nepochybně mimořádná pocta. Paradoxní je, že Gruša doposud nezískal Státní cenu za literaturu, mj. i proto, že ho nikdo nenavrhoval... Nuže, snad si oba prezidenti budou rozumět a snad si budou nápomocni v podpoře našeho literárního života a literární tvorby zvlášť.
Snad! Co však vzbuzuje nemalé obavy, je složení výboru PEN klubu, neboli spisovatelští lidi a lidičkové, s nimiž Dědeček asi vytáhne do boje za nějaké oživení činnosti PEN klubu, za jeho regeneraci, za jeho větší prestiž. Naše veřejnost se totiž (zčásti právem, zčásti neprávem) domnívá, že český PEN klub je institucí buď zcela neživou čili zbytečnou, anebo že jde o spolek literárních baráčníků, scházejících se jen aby si posousedsku zazpívali nebo aby si o Vánocích pochutnali na protekčních kapřících. To sice nejsou spravedlivá slova, jsou ale leckde slyšet. A úskalí číhající na nově zvoleného předsedu se skrývají zvláště v tom, že má výbor plný rutinovaných harcovníků, se kterými mnoho nepořídí a kteří se pravděpodobně postarají,aby vše zůstalo při starém. Ve výboru nechybí ani odstupující Jiří Stránský, který byl na valné hromadě Obce spisovatelů proti zvolení mladšího kandidáta: doufejme, že Dědeček nepůjde v jeho stopách a nenechá přiklepnout prestižní Cenu Karla Čapka, udělovanou PEN klubem, sám sobě! Novými tvářemi v představenstvu jsou víceméně pouze prozaičky Tereza Boučková a Markéta Hejkalová, které "kazí" přestárlý věkový průměr výboru; žádná z nich nežije v Praze a mohly by spolu s plzeňským poetou Josefem Hrubým víc zastupovat zájmy regionu.
Na mezinárodním poli, ve sféře spisovatelské solidarity vůči pronásledovaným tvůrcům si náš PEN klub počíná dozajista více než důstojně. Na poli tuzemském ale má pověst myšlenkově obstarožního spolku - a stálo by za to zjistit, kolik tváří z výboru PENu zasedá i v podobně literárně obstarožním výboru Obce spisovatelů. O to víc přejme Jiřímu Dědečkovi hodně zdaru, neboť prozatím platí: Literatura je jinde!