nahoru

Peníze nebo život

JANA DOLEŽALOVÁ 11. dubna 2006 • 01:16

Moje kamarádka Jana, Češka provdaná do Kanady, mi při poslední návštěvě prozradila, že do současné kanadské společnosti přichází trend odmítání manažerských pracovních pozic ze strany vedoucích zaměstnanců. Každá vysoká funkce s sebou sice nese větší finanční odměnu, ale také větší nárok na čas věnovaný práci. A od jisté výše platu začíná být volný čas pro kanadské zaměstnance hodnotnější než peníze. Kdo by se taky chtěl upracovat?!

Na tuto úvahu jsem si vzpomněla nedávno, když jsem při návštěvách známých, nejčastěji vrstevníků, objevila, že každý z nich řeší podobnou otázku: peníze nebo život. Co se týče pracovního uplatnění, otevřela se mým přátelům cesta k čemukoliv. Vystudovali školy, které toužili vystudovat a nastoupili do firem, podniků nebo začali samostatně pracovat v oborech, které si vysnili. Po určité době postupu v zaměstnání ale narazili na nutnost rozhodnout se, jak moc chtějí budovat kariéru. Profesnímu růstu se ve většině společností meze nekladou, naopak. Proto má každý ve svém okolí workoholika nebo alespoň člověka, kterého práce pohltila nad akceptovatelnou mez. Společnost oceňuje mladé, dynamické a kariéristické jedince. Vyrovnat se přitom s potřebou trávit čas s rodinou a kamarády zůstalo na nich. A tak se mnoho mých přátel při pracovním postupu zastavilo, ohlédlo se a prohlásilo, že žít je také důležité. Přestali pokračovat v cestě vzhůru, zvolnili, usadili se a žijí spokojeně. Rozhodli se pro jiný život než ten, který si vysnili na studentských kolejích, ustoupili z cesty „dobývající svět“. Z hlediska svých teenagerských představ udělali chybu. Z hlediska třicátníků nahlížejí na život jinak. Život chtějí prožít, ne odpracovat. Výhodou společnosti, ve které žijeme, jsou téměř neomezené možnosti, jak se svým životem naložit. Takové vyhlídky naši rodiče či prarodiče neměli. Ve svých oborech můžeme vystoupat kamkoliv. Za to platíme nutností jednoho dne se rozhodnout, zda nám pracovní vzestup vyhovuje. Peníze nebo život? Uspokojení z dobře odvedené práce nebo prožitky s dětmi, rodiči a kamarády? Když mi přítelkyně z Kanady vyprávěla o lidech odmítajících manažerské pozice, připadala mi její historka mírně řečeno nadnesená. Dnes rozumím. Možná proto, že jsem se s blízkými lidmi ocitla ve věku, kdy je takové bilancování normální. Nebo proto, že se náš životní styl přiblížil životu v Kanadě?

JANA DOLEŽALOVÁ