Když se krátce po listopadu 1989 na knihkupeckých pultech objevil nevelký výbor z povídkové tvorby českého prokletého prozaika a filosofa v jedné osobě, totiž Ladislava Klímy (1878-1928), jen se po něm tehdy zaprášilo. Pak následovala rozmanitá vydání nejrůznějších větších i menších autorových textů, včetně rukopisů z jeho pozůstalosti. Potom obrovský zájem o Klímu trochu jako by pominul, uplynulo však několik let...
- a nyní se všichni zájemci o spisovatelovo dílo, které patří k nejextravagantějším v celé světové literatuře jeho doby, konečně dočkali: začaly vycházet Sebrané spisy Ladislava Klímy. On sám, který nesnášel něco takového jako sebrané spisy, by zuřil na nejvyšší míru, my však nejsme jeho hněvem vázáni: na Sebrané spisy Ladislava Klímy totiž čekáme skoro přesně tři čtvrt století!
Nebylo také ani trochu jednoduché připravit do tisku jednotlivé svazky, nad kterými si vzalo patronát renomované nakladatelství Torst: řada autorových textů se nalézala mimo území republiky, o jiných se nevědělo, do jaké míry jde o jejich autentickou podobu, anebo zda máme co činit s pozdějšími přepisy. Tak či onak, Klímovy spisy už vycházejí, rediguje je jako editorka významná francouzská bohemistka Erika Abrams - a jsou rozčleněny do šesti svazků, z nichž prozatím vyšly první dva: nejprve úvodní svazek s názvem Mea a nyní svazek druhý nazvaný Hominibus, což může být volně přeloženo jako: Pro lidi. V něm najdeme Klímův deník, zejména z let 1920-1927, dále 379 dopisů, po nichž se pátralo plných patnáct let na několika světadílech. A četba těchto textů, to je mnohokrát vydatná pastva pro čtenářova ducha, zvláště pro toho, kdo má nějakou povědomost o začátku 20. století, o ovzduší dekadence, které tenkrát prostoupilo evropskou kulturu - a také o Klímově vzpurnosti, jedovatosti či sršatosti, s níž nešetřil ani trochu. Stačí jeden jediný příklad: když spisovatel hovoří o evropanství, tzv. europeismu, nebere si ani trochu servítky a bez okolků prohlásí, že veškeré evropanství spočívá v jediném: v zaměnění hovna za boha. A je to.
S jedou věcí se však ani milovníci Ladislava Klímy nemusí tak hned smířit: totiž s rozsahem svazků. Stejně jako úvodní Mea také druhý svazek Hominibus představuje pořádný fascikl: čítá plných devět set stran. A co bychom si povídali, takový tlustospis nebo tlustosvazek se po čertech špatně čte, nevejde se kolikrát ani do aktovky, skoro by se měla v tiráži uvádět jeho váha! Proč vlastně nakladatelství Torst knihu nerozdělilo na svazky dva, na část deníkovou a na část korespondence? Žádná újma by z toho nevznikla a Klíma by s tím byl určitě svolný. Jeho korespondence i deník se totiž čtou jako vzrušující příběh - a ve dvou svazcích by se četly mnohem líp!
