nahoru

Povodňová realita

JAN POTŮČEK 3. dubna 2006 • 11:55

Tisíc kilometrů, které jsme za víkend najezdili s kolegou fotografem Milanem Jarošem po místech postižených jarními povodněmi, mě utvrdilo v názoru, že české noviny jsou do značné míry rukojmím šílených editorů a vedoucích vydání. Není nic lepšího, než si koupit denní tisk s povodňovým zpravodajstvím a ještě týž den konfrontovat popisovanou katastrofu s realitou.


Potom totiž přijdete na to, že pro dramatičnost situace stačí, aby fotograf udělal několik detailních leteckých snímků, na kterých je „moře“ vody obklopující zatopený statek nebo vlaková souprava, kterak jede po náspu oblitého špinavou vodou. Co na tom, že kdyby místo detailu užil širší záběr, situace by najednou vypadala jinak a vůbec ne tak dramaticky. Když se pak naskládá několik takto pečlivě vybraných snímků do speciální novinové přílohy, povodně opravdu vypadají katastrofálně.
Nedovolím si tvrdit, že k žádným záplavám nedošlo a nedochází, jenom to opravdu není tak horké, jak se nám snaží některé noviny namluvit. Třeba Znojmo: letecký snímek zatopených zahrad vypadá opravdu děsivě. Když ale přijedete na místo, zjistíte, že jde o poměrně malou oblast poloostrova sevřenou z jedné strany řekou Dyjí a z druhé náhonem, kde jsou opravdu jenom zahrádky. Ve vodě plave bordel, z hladiny ční zahradní domečky. Nikdo tu ale trvale nebydlí. To se ale v popisku k fotografii nedočtete. Místo toho se na titulu skví palcový nadpis, že Znojmo evakuovalo deset tisíc lidí.
Houby deset tisíc lidí. Když jsme v sobotu mluvili se znojemským starostou, padala menší čísla. Dva tisíce, a to starosta ještě přeháněl. V době, kdy měla Dyje ve Znojmu kulminovat, většinu Znojemáků zajímal hokej: ve městě se hrálo semifinále play off se Spartou. A druhý den odveta. Neviděli jsme žádný vyplavený dům, jenom hodně plnou řeku a most s odpilovaným zábradlím.
Ve Veselí nad Lužnicí, Soběslavi a potom na severu Čech u Litoměřic a Ústí nad Labem byla skutečná povodeň. I když ne takových katastrofických rozměrů, jak by se mohlo podle některých novinových článků zdát. Prostě se tu rozlila voda, protože v zimě napadlo hodně sněhu a teď se rychle oteplilo. Nic nepochopitelného a nepředvídatelného. Lidé ze záplavových oblastí si většinou už zvykli. Neviděli jsme žádné hysterické scény a zhroucené vesničany.
Naopak, pro hodně lidí, a to i postižených povodní, byla velká voda atrakcí. Vytržením ze stereotypu. V jihomoravském Hevlíně chlapi u provizorní hráze popíjeli slivovici a byli rádi, že nemusejí být doma s manželkami. Ve Veselí nad Lužnicí postávaly hloučky lidí před hospodou, kde na záchodech byly dva centimetry vody a majitel prohlásil, že bude točit pivo i v holínkách. Záplavová vlna už olizovala základy hostince. V Křešicích u Litoměřic hasiči evakuovali lidi a o polední přestávce se jeli neobědvat do vlastních zatopených domů. Na loďce si dokonce přivezli dva plechy s čerstvými lívanci.
Když se potom vrátíte do Prahy a pustíte si televizi, nevěříte vlastním očím. Ale co vám mám povídat.

JAN POTŮČEK