Po Irsku, Británii a Švédsku budou moci občané České republiky od května pracovat bez pracovního povolení i v Portugalsku. Ostatní země Evropské unie zatím zůstanou oficiálně uzavřeny pracujícím z Česka, alespoň těm, kteří nemají pracovní povolení. Bojí se snad zbytek unijních států, že naši občané zahltí jejich pracovní trhy?
Jak se ukazuje v případě tří prvních zemí s otevřeným trhem práce vůči Česku, na žádné dramatické nájezdy do zemí Evropy se nechystáme. Stačí si pročíst sociologické studie na téma ochoty našich lidí cestovat za prací v rámci naší země. Je zřejmé, že pokud nejsme ochotni za lepší pracovní příležitostí cestovat za humna oblastí s vysokou nezaměstnaností, pokud neovládáme jiný jazyk než svoji mateřštinu a životní standard v zemi se udržuje na vysoké úrovni, nelze si hromadné stěhování za prací ani představit. Navíc, kdo do zahraničí odjet chtěl, už to učinil. Studenti, vědci, sezónní pracovníci, počítačoví experti… ti všichni si své oficiální i neoficiální cesty do vybraných zemí našli. Otevřít hranice v rámci Evropské unie naopak může být především pro země, do nichž se mohou zájemci o práci odstěhovat, pozitivním impulzem. Při nepříznivých demografických prognózách, při stárnutí produktivní populace a snižování počtu narozených, může být příliv kulturně příbuzných k práci ochotných jedinců přirozenější než ilegální překračování hranic ze strany uprchlíků z nábožensky a kulturně vzdálenějších zemí.
Neochota otevřít pracovní trh ze strany zbývajících členů Evropské unie se tak spíše jeví jako politické manévrování v rámci vymezování pozic. Jestli však něčím není, pak mezníkem ve vývoji Evropy. Vývoj vyjednávání nám však ukazuje, jak silnou pozici partnera v Evropském společenství jsme si vybudovali. Nijak zásadní. V případe pohybu pracovních sil to však pro nás není podstatné.
