Český knižní svět si ve sféře populární beletrie docela hodně troufl: vzešla z něho totiž knížka, parodující nikoli nějakého úspěšného tuzemského pisatele, jako například Michala Viewegha (ten ale píše parodie sám na sebe - a dobře!), nýbrž na arciziskovou knihu světovou - tj. na Harryho Pottera J. K. Rowlingové. V literárních dějinách to není poprvé ani naposledy, přece jen však není zcela běžné, aby v jedné malé národní literatuře vznikla parodie na nějaký populární žánr.
Může se to ale stát a může se z toho vyklubat i pořádný úspěch! Jeden příklad za všechny: takhle přece vzniklo slavné parodické dílko Jiřího Brdečky Limonádový Joe, byť ho pozdější generace znají především z filmového zpracování. Tato parodie na americké westerny a kovbojky se přitom zrodila v čase, která americké masové kultuře nepřála - totiž za nacistického protektorátu. Leč mimo českou kotlinu se Brdečkův literární text zvlášť neprosadil.
Brdečkovi bylo v době, kdy stvořil svého Limonádového Joea, teprve třiadvacet, zatímco současnému literátovi, který si vykasal rukávy a zkusil parodovat nynější pottermánii, je už o nějaký ten roček víc. Zato se do parodického klání vyzbrojil jménem Peter M. Jolin a nazval svou parodii Harry Trottel a kámen MUDr. Tse. Nakladatel uveden není, překladatel jakbysmet, můžeme však snad prozradit dvě věci: Jednak tato parodie vznikla z českého pera, jde tedy o pseudonym, jednak byla zmíněná parodická knížka určena nejenom pro náš trh, nýbrž i pro světový trh anglojazyčný: z tohoto důvodu se připravilo též jeho anglické znění a titul ruče vyrazil dobývat čtenářská srdce v cizině.
Podle dosavadních informací však (aspoň prozatím) Peter M. Jolin se svou potterovskou parodií v cizím světě valně neuspěl - a důvody jsou přinejmenším dvojí. Předně, málo platné, překládat parodickou knížku do druhého jazyka je vždy oříšek jaksepatří, takový text bývá hluboce zakořeněn v domácí jazykové tradici, a i když se snaží napodobovat kupříkladu anglický slovosled či stylistiku, přece jenom ho od předmětu parodie dělí zdánlivě sice nenápadný, leč pořádný příkop. Druhý důvod je neméně očividný: autor parodie totiž knihu "odkouzlil" (i to se často stává, takto byly nejednou parodicky proměněny k nepoznání i lidové písně), jeho adresátem přestal být dětský čtenář a stal se jím čtenář dospělý, víc vnímající jednoduché kritické narážky na současnou pop kulturu či počítačovou kulturu, na politiku ve světě atp. Taková parodie sice může mít čtenářský úspěch, v cizím prostředí však jen zřídkakdy. Třeba příště!
Jinak ovšem, byť jeho jméno neprozrazujeme, je náš spisovatel píšící pod pseudonymem Peter M. Jolin parodista dosti svižný a nápaditý, jak dosvědčuje jeho před pár lety vydaný Deník, který jsem si (radši) nepsal, v němž s humoristicky košilatou nadsázkou paroduje rozličné populární deníkové spisky - a zrovna zde je (ne)vypravěčem deníku třicetiletý mladý muž. V Čechách měla kniha úspěch, jenže ve světě by ji, kdyby se přeložila, takoví agenti Sue Townsendové určitě vymítali jak ďábla...
