Stává se mi to stále častěji. Napíšu nějaký článek, souhlasím s tím, že ho poskytnu k autorizaci a člověk, kterému ho pošlu, ho naprosto předělá. Nebo vyhodí citace, které jsou příliš „drsné“ a naopak přidá formulace, které z textu udělají bezzubou propagační tiskovou zprávu. Prostě píárko. Na jedné straně vstřícnost, na druhé naprosté nepochopení a zneužití dobré víry novináře.
Autorizace není věc, která by byla vymahatelná. Novinařina je ale tak ošemetné řemeslo, že se člověku vyplatí mít dobré vztahy – zvláště v oblasti, které se žurnalista dlouhodobě věnuje. Pak je těžké rozhodování, zda navrhovanou autorizaci, která zásahem do původního textu přesahuje míru „odstraňování faktických chyb a nešťastných formulací“, přijmout či jít do konfliktu a trvat na původním znění (byť ji má novinář zdokumentovanou třeba na diktafonu).
Obvykle své články neposkytuji k autorizaci. Jiné to je s rozhovory, tam se snažím dávat prostor všem a málokdo autorizaci odmítne. U autorského článku tak činím jen v případech, že jde o nějaké investigativní téma, kde bych nerad udělal chybu. Pak ale nastává jiný problém: taková investigace se obvykle zabývá sporem dvou stran a ty se snaží při autorizaci znovu reagovat na tvrzení toho druhého. Pokud by novinář chtěl vyhovět všem, zvrhla by se autorizace do nekonečného ping-pongu úprav původního textu.
Proto jsem si zvolil pro autorizaci určité podmínky: člověk může zasahovat pouze do vlastních citací a upozornit na případné faktické chyby v té části textu, kde píši sám za sebe a mohl bych se dopustit dezinterpretace. Pouze ve výjimečných případech připouštím další argumentaci proti druhé straně – to jsou případy, kdy se objeví nějaké nové, překvapivé skutečnosti, které by článek mohly zásadním způsobem posunout. V žádném případě ale nepřipouštím „zjemňování“ původních výpovědí a úpravu stylistiky, která by člověka ukázala v lepším světle. Takové praktiky jsou pro mě nepřípustné.
A teď konkrétní případ. Předminulý týden jsem v Reflexu psal o novém logu České republiky, respektive o tom, jak výběrová komise zvolená ministerstvem zahraničních věcí, toto logo vybírala a jaké další návrhy byly ve hře. Článek „Kdyby nebyly bubliny“ vyšel v rubrice A propos, která je spíše vizuální než textová, takže textu se tam opravdu moc nevejde. Soustředil jsem se na způsob, jakým komise logo zvolila, jaké další návrhy připadaly v úvahu (Reflex jako jediný otiskl návrhy, které nepostoupily ani do závěrečného kola výběru) a zda výsledek výběrového řízení ovlivní prohlášení premiéra Jiřího Paroubka, že se mu zvolené logo nelíbí.
Zvlášť na poslední věc jsem se ptal vedoucí odboru propagace ČR v zahraničí MZV Jany Adamcové. Celkem logicky mi odpověděla, že vláda, ačkoli pověřila MZV vypsáním výběrového řízení, nemůže na výsledku konkurzu nic měnit. To jsem také do článku napsal. Text jsem poskytl paní Adamcové k autorizaci. Výsledek? Přišel mi článek, který byl z více než poloviny změněný, zmizela v něm jakákoli zmínka o kritice Jiřího Paroubka a zda vláda může na logu něco změnit, a naopak přibyla dlouhá citace autora vítězného loga, která se v různých podobách objevovala uplynulé dva týdny ve většině novin a časopisů.
Na takovou autorizaci jsem nepřistoupil a vydal jsem text v původním znění. Upravil jsem pouze jednu faktickou chybu. V den, kdy vyšel Reflex s tímto článkem, volala paní Adamcová našemu panu šéfredaktorovi, aby mu sdělila, že se mnou MZV už nebude nikdy spolupracovat a nebude mi poskytovat informace. Krátce na to další zaměstnankyně odboru propagace ČR v zahraničí napsala úlisný e-amil kolegovi Petru Volfovi, že on píše o designu lépe a že je jí líto, jak jsem téma zpracoval.
Nevadí mi, že někdo má radši články kolegy Petra Volfa. Také je čtu rád a líbí se mi jeho souhra s vizuální stránkou materiálů, na které se skvěle shoduje s kolegou Petrem Jedinákem. Vadí mi jiná věc. To podlézání a představa, že autorizace textu znamená, že si s ním mohu dělat, co chci. O tom ale autorizace není. Věřím, že mnoho novinářů takovým tlakům odolá a radikální změny do svých textů zapracují. Chtěl bych upozornit nejen odbor MZV pro propagaci ČR v zahraničí, že takový případ nejsem. A nebudu.
