Každý píšící je zvyklý na to, že se mu ozývají čtenáři. Ukazuje se, že čas psát a chuť vyjadřovat se mají určité ustálené skupiny lidí. Přibližně polovinu ohlasů na jakoukoliv práci zaujímají vulgární výlevy bez vypovídající hodnoty a které - každý píšící si to přiznává - většinou ani neberete na vědomí a ke smůle opravdově rozhořčených pisatelů se jim často smějete. Do takové kategorie počítám i předposlední ohlas na mé sloupky, který...
Každý píšící je zvyklý na to, že se mu ozývají čtenáři. Ukazuje se, že čas psát a chuť vyjadřovat se mají určité ustálené skupiny lidí. Přibližně polovinu ohlasů na jakoukoliv práci zaujímají vulgární výlevy bez vypovídající hodnoty a které - každý píšící si to přiznává - většinou ani neberete na vědomí a ke smůle opravdově rozhořčených pisatelů se jim často smějete. Do takové kategorie počítám i předposlední ohlas na mé sloupky, který známým popisuji jako stručný názor sestávající se ze čtyř písmen začínajících na „p“ a končících písmenem „o“, přičemž jedno z písmen mezi nimi je písmeno „č“. Je pravda, že jsem léty práce otupěla a takové vzkazy převádím na vtipy a žádné vyšší významy jim nepřisuzuji. Do této skupiny pisatelů patří také podrobnější výpovědi, které bohužel zanikají v obalu nadávek a urážek a které proto přecházím bez hlubšího zkoumání. Další skupinou, tak pětadvacet procent ohlasů, jsou dopisy lidí inteligentních, sebevědomých, kteří rádi a s jistým masochismem rozebírají každé slovo, každou gramatickou chybu a stylistickou neobratnost. Jejich připomínky jsou trefné, často i účinné - i když někdy, jak se říká, člověk nepřekročí vlastní stín, takže pokud máte sklon k určitému stylu psaní, jen tak se ho nezbavíte a někdy si právě jím léty vypěstujete osobitost. Poznámky od této skupiny lidí, tuším, že v ohlasech na mé sloupky jeden z nich sám sebe nazývá „hnidopich“ beru v potaz podle typu poznámky někdy vážněji, jindy méně vážně. Konečně poslední skupinou pisatelů, většinou tou nejmenší, jsou ti, kteří vám chtějí poděkovat a povzbudit vás. Naposledy jsem otevírala zprávu, ohlas na moji práci, se smíšenými pocity. Znáte to, ne vždy má člověk dobrý den a náladu, aby čelil jakýmkoliv útokům. Tentokrát jsem našla tento vzkaz: „Kdysi jsem ve vašem časopise objevoval zvláštní život,život podle vašeho jmenovce J.X. Na začátku 90. let to byla bomba co já jsem se naučil! No je to vymoženost ta svoboda. Přes mnohé úlety, povolání, dokonce změnu sociálního postavení,jsem doma. Jsem ve světě, kterej je pro mne přirozenej. A o tom normálním světě píšete vy. Je to výborná strategie. Asi jako když psal J.X. před 12 lety o tetuáži, nebo o trávě. A nejkrásnější je že Vám můžu napsat. Těším se na Vaše další články, těším se na Vaši práci. Teplo mi je, střechu nad hlavou mám nic mě nebolí, jsem Váš nový čtenář.“Děkuji za tento vzkaz, protože znáte to - ať se tváříte jakkoliv silně a neprůstřelně, povzbuzení a podpora zafunguje vždycky.
