Stručná zpráva z tisku praví, že Cena Karla Čapka, kterou uděluje každý sudý rok České centrum Mezinárodního PEN klubu, letos obdržel Jiří Stránský - politický vězeň z let padesátých, který po listopadu 1989 zaujal i svou publicistikou a kterého veřejnost asi zná víc jako filmového a televizního scenáristu (Bumerang, Zdivočelá země) než jako spisovatele. Můžeme upřímně poblahopřát Jiřímu Stránskému k prestižní literární ceně, kterou už získal kupříkladu Arnošt Lustig nebo klasik naší moderní dramatické tvorby Ladislav Smoček.
Jenže stačí si jen malinko, malininko protřít oči a před námi se vynoří ničím nezastřený český Kocourkov v celé kráse! O laureátovi Ceny Karla Čapka rozhoduje "nezávislá" porota, kterou vybírá výbor Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Nuže, tato "nezávislá" porota, sestavená vedením klubu, udělila cenu, ani očičkem přitom nemrkla, předsedovi instituce, který její složení posvětil - páně předsedovi Českého centra Mezinárodního PEN klubu Jiřímu Stránskému. Zapomeňme na jména a představme si celé divadélko: předseda se svým výborem sestaví porotu, která uděluje cenu jménem instituce, jíž on sám předsedá, a ta porota ji přiřkne právě jemu, předsedovi. Navíc je s tím spojena obstojná finanční částka, která se nepovaluje jen tak na chodníku a kterou zrovna předseda té instituce musel lopotně vyběhat, nohy si mohl uběhat. Tu částku mu fikaná porota naservírovala zpátky, pěkně na podnose - a cenu k tomu.
Samozřejmě si ani v nejmenším nemyslím, že by Jiří Stránský chtěl takto přijít k penězům, právě tak si ani v nejmenším nemyslím, že by porotu jakkoli ovlivňoval: Stránský je muž čestný a zásadový. Bohorovně však podcenil situaci, kterou nelze nazvat jinak než kocourkovskou, a to k smíchu i k pláči: kmocháčkovskou, sousedáčkovskou... Kdoví, co za furianti v té porotě zasedali, ale budou to příkladní kuliferdové: zachovali se ve stylu já nic, já muzikant, vykutáleně, jenže tím, že si usmyslili oslavit předsedu instituce, který je povolal, mu udělali z ostudy kabát. Navíc je to strašně nakažlivé! Jiní porotci si teď mohou rvát vlasy, proč před časem v porotách ministerstva kultury neudělily státní cenu ministrům kultury Pavlu Tigridovi a Pavlu Dostálovi (psal přece dramata!) - to by bylo pozdraveníčko u vrbiček!
Co mohl Jiří Stránský s rozhodnutím kocourkovských porotců dělat? Snad jediné: cenu nepřijmout. Prý však nic netušil, a tak cenu shrábnul. Tím se ovšem, ačkoli obdržel Cenu Karla Čapka i za "čapkovský apel na osobní svědomí" (to už je víc k pláči než k smíchu), zařadil mezi kocourkovské. Všichni ti velenezávislí páni porotci, spíše formanovští hasiči, postavili veřejnost před mazaně ukuchtěnou věc. Teď může Stránský kolik chce "vytrvale prosazovat a bránit demokratické hodnoty": vždyť k nim počítá, svědomí nesvědomí, i ty koumácké, kocourkovské. Jestlipak aspoň pozval porotce na žejdlík s tláčou?
