Nevím jak jsou na tom ostatní autoři sloupků, ale já je píšu strašně rád v prvotním amoku. Sice si je pak po sobě čtu, už poněkud vychladlý a umírněnější, ale obvykle se mi nejlépe píše ve chvíli, kdy mě nějaké téma udeří přes nos. Jako Dopravní podnik hlavního města Prahy ve čtvrtek po obědě.
Jdu si to takhle ve čtvrtek po obědě na Hradčanskou koupit tramvajenku, smířený s tím, že tentokrát vysolím přes čtyři tisíce korun za roční kupon, abych nemusel měsíc co měsíc (nebo čtvrt rok co čtvrt rok) postávat ve frontě u okénka. Bylo tři čtvrtě na jednu, mráz až praštělo. Okénko výdejny kuponů zavřené, před ním dva penzisté. Prý že mají polední přestávku, ale v jednu mají otevřít.
Zběžně jsem zjistil, že Dopravní podnik hl. m. Prahy neumožňuje platit kartou, a tak jsem zbylý čas využil výběrem hotovosti z bankomatu (nevím proč, ale vždycky to dělám nerad; bezhotovostní platby mě tak nějak bolí míň). Pak jsem se postavil do fronty za mladý ukrajinský pár a trpělivě vyčkával. Fakt byla zima. Ani noviny se bez rukavic nedaly číst (rukavice jsem ztratil na Štědrý večer v hospodě).
Něco po jedné hodině, kdy už před okénkem podupávala celkem slušná fronta, se zavlnil závěs. Trošku předčasná radost. Trvalo to ještě asi minutu nebo dvě, než se závěs skutečně rozhrnul a k dvojokénku zasedly dvě zaměstnankyně DP hl. m. Prahy. Jedna vydávala normální kupóny, druhá „klouzavé“. Mám radši ty kluzčí, ale paní u prvního okénka mě upozornila, že na klouzavé se roční kupon nevydává. Inu, spokojím se čtvrtletním, řekl jsem si.
Mezitím se fronta rozdělila: delší čekala na klouzavé kupony (v ní jsem stál i já, prvotní penzisté a mladý ukrajinský pár), kratší na klasické staré kupony. Kratší fronta ubíhala rychle, delší vůbec. Nejdřív prý proto, že se tiskárna klouzavých kuponů musí zahřát. (Proč by se nemohla zahřívat během polední pauzy? A proč vlastně něco jako polední pauza u DP hl. m. Prahy existuje – to nemají dost zaměstnanců, kteří by na tu hodinku zaskočili?)
Tiskárna se zahřívala jaksi dlouho. Teprve po drahné chvíli vstala paní od prvního okénka a šla k té od druhého okénka radit, jak správně nandat do zásobovače papír. Jenže tiskárna si řekla NE, prostě nevydám klouzavý kupon. Ani jeden. A tak jsme tam stáli a sledovali dvě paní staršího věku, jak si lámou hlavu nad computerem. Do toho na tiskárně vesele blikalo oranžové errorové světélko.
Už už to vypadalo, že se zadaří a klouzavý kupon vyjede. Planý poplach! Oranžové světélko sice na chvíli nahradil přívětivý zelený blik, ale jen na sekundu. Pak se tiskárna znovu vrátila k osvědčené oranžové. To se opakovalo asi deset minut. Nebudu to natahovat – přiznám, že jsem nevydržel a po půl hodině podupávání, totálně zmrzlý (bez rukavic a s nepřečtenými novinami) jsem si to vyšlápl na tramvaj s jasným rozhodnutím: lístek si nekoupím!
Pointu netřeba nějak zvlášť rozepisovat. Revizor byl celkem chápavý, já jsem se taky moc nevzpouzel a občanský průkaz jsem dobrovolně vydal. Za to mi pán z DP hl. m. Prahy napsal na oficiální tiskopis černého pasažéra PROHLÁŠENÍ CESTUJÍCÍHO: „Ve stanici Hradčanská kupoval ČK – nešel počítač – neměl možnost ČK zakoupit – JD pro jednotlivou jízdu nezakoupil.“ Podepsal jsem se, dostal jsem kopii a popřáli jsme si vše dobré do Nového roku.
Jasně že jsem si měl koupit lístek. Ale to bych porušil své předsevzetí. Proč bych si měl kupovat lístek za dvacku, když chci dobrovolně využívat hromadnou dopravu jako pravidelný klient – držitel ČK? (pro méně chápavé: časového kuponu) To bych sám před sebou neustál. A tak o tom píšu sloupek. Abych byl v plusu. O dvě stovky.
