Že spisovatel Arnošt Lustig patří k nejvýraznějším postavám naší poválečné prózy, o tom dozajista není sporu. Není sporu ani o tom, že osud se s ním nemazlil: v listopadu 1942, kdy mu bylo šestnáct, byl nacistickou správou Protektorátu Čechy a Morava poslán do terezínského ghetta, poté prošel vyhlazovacími koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald, nakonec však holocaust přežil. O tom všem pak podal strhující svědectví, a těm prospělo i to, že se Lustig ke svým hrůzným zážitkům vracel s deseti- až dvacetiletým odstupem.
Po srpnové okupaci Československa autor odešel do exilu: pobýval v Itálii, Izraeli a Jugoslávii, načež trvale zakotvil ve Spojených státech, kde přednášel na různých univerzitách. Sice psal dál, ale uveřejnil v našich exilových nakladatelstvích velmi málo nových textů: za zmínku (i za uznání) stojí pouze jeho próza z terezínského ghetta s názvem Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.). K učiněné erupci Lustigových knižních titulů zato došlo po listopadu 1989; v dnes již zaniklém pražském nakladatelství Hynek začaly být zkraje devadesátých let vydávány Spisy Arnošta Lustiga. To všechno bylo pochopitelně v pořádku.
A "v pořádku" je též skutečnost, že na začátku třetího tisíciletí vydává Lustig jednu knihu za sebou, mj. i soubory úvah, až je na pultech knihkupectví lustigovských titulů vskutku habaděj. Leč žádná nová spisovatelova próza již neměla větší čtenářský ohlas a nepotkal ji příznivý úsudek literární kritiky: ta spisovateli právem vyčítala zejména velkou stylistickou rozbředlost - a to, že vytváří pouze varianty svých starších knížek. Nikoli náhodou se ani jedno Lustigovo dílo neocitlo mezi nominacemi na státní cenu, i když autorovo významné postavení v našem písemnictví je nezpochybnitelné.
Co však není rozhodně v pořádku, je fakt, že se Lustig vrhl na některé své starší prózy a jal se je rozšiřovat, přičemž vesměs nikoli ku prospěchu díla. Z hutných novel tak vznikají opusy, které by mohly sloužit co příklad takřečené stařecké žvanivosti. Dochází přitom k rozmanitým paradoxům: například na přeceněnou novelu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou autor "nesáhl" a možná rovněž proto tato próza vychází v dalších vydáních, zato svou vrcholnou prózu Dita Saxová přepracováním doslova znetvořil. Současný čtenář je však těmto autorovým rozmarům vydán napospas: starší text si může opatřit jenom stěží, nová podoba "Dity" by zase jeho zájem o Lustiga mohla nadobro naleptat. Co s tím?
Kdysi platilo, že za tzv. kanonické vydání se pokládala ta verze díla, do níž autor rušivě nevstupoval pozdějšími úpravami. A to právě činí Lustig: přepisuje, rozšiřuje, a tvrdí, že na to má právo - a má. Ale také tím ruší sama sebe a ztrácí aureolu, které jeho příběhy měly dlouhá léta - než si na ni on sám sáhl.
