Právě před pěti lety přišlo plzeňské Středisko západočeských spisovatelů s dobrým nápadem: že bude udělovat regionální literární cenu. Nestačí však mít nápad, musí se také umět nechat ho přijít na svět, a to se v Plzni podařilo: nejprve spisovatelé našli mimořádné porozumění na Magistrátu města Plzně a vzápětí velice vstřícného sponzora v Západočeské energetice. Cena se měla udělovat buď za kvalitní knihu současného západočeského literáta, anebo za beletristické dílo spjaté se západočeským regionem...
. A tak vznikla utěšená regionální kulturní tradice, k níž od začátku patřila i skutečnost, že zmíněnou cenu pokaždé v obřadní síni radnice osobně předával a předává plzeňský primátor.
Plzeňští si svůj novopečený literární vavřín nazvali Cena Bohumila Polana: mladší generaci už tohle jméno mnoho neřekne, ale pro plzeňskou kulturu je to stále pojem. Polan byl literární a divadelní kritik, vykladač avantgardního umění; v občanském životě řediteloval v městské knihovně a nikoli náhodou se v Knihovně města Plzně konají umělecké a literární večery zrovna v Polanově síni. Před pěti lety byla tedy Cena Bohumila Polana udělena poprvé a obdržel ji Josef Hrubý, tvůrce filosofické lyriky nebo k experimentu se blížících poetických dokumentů, který za tzv. normalizace nesměl publikovat. A teď, v jubilejním pátém ročníku, Hrubý obdržel Polanovu cenu znovu, tentokrát za sbírku výtečných básnických epitafů Osoby.
A jsme u jádra věci: o kvalitách nové autorovy knížky nebylo pochyb, vždyť tato - v regionu uveřejněná! - sbírka patřila k největším kandidátům letošní Litery za poezii (v rámci soutěže Magnesia Litera) a figurovala i v letošním pořadí kandidátů na státní cenu za literaturu: v tomhle se jí žádná jiná kniha veršů z regionu nemohla rovnat. Problém byl v něčem jiném: zda je správné, aby jeden tvůrce byl ověnčen významným literárním vavřínem podruhé? Nebylo by lepší, kdyby se této pocty dostalo někomu jinému, který by si ji také zasloužil - aby zkrátka došlo na některého dalšího tvůrce, který by se takto víc "zviditelnil"?
Aby bylo jasno: regule Ceny Bohumila Polana neobsahují žádná omezení tohoto typu, takže teoreticky by mohl rok co rok zvítězit stejný kandidát, kdyby ovšem vždy napsal a vydal hodnotnou knihu. To je však šedá teorie, ne-li fantazie: který regionální autor je schopen každoročně knižně vydat nový titul? Mělo se však asi za to, že se má dostat na další autory. Co ale počít v tom případě, když nový titul někdejšího laureáta výrazně převyšuje ostatní navrhované knihy? To se má dát vědomě přednost sbírce o poznání méně umělecky svrchované?
V případě státních cen za literaturu (nebo i u Ceny Jiřího Ortena pro mladé literáty) by se asi opravdu vavříny neměly udělovat nikomu podruhé či potřetí. Ale v regionálním kontextu zase tak velký výběr není a výrazná hodnota by se neměla přejít krčením ramen. Proto je dobře, že Cenu Bohumila Polana znovu získal tak vyzrálý umělec slova jako Josef Hrubý. Příští rok ji beztak na devětadevadesát procent obdrží někdo jiný.
