Smrt okupantům, aneb kolektivní vina Rusů

Minulý týden zařadila Česká televize do vysílání na programu ČT 2 dokument studentky FAMU Šárky Slezákové o ruské „okupantce“ paní Raje, která přijela v 70. letech do Československa, a pracovala zde v sovětské jednotce v Děčíně. „To, že existují nápisy, smrt okupantům, že jsme tady nechtění, jsem zjistila až v osmdesátém devátém,“ říká žena.

Autorka dokumentu ovšem paní Raju konfrontuje s Čechy, kteří psali na zdi nápisy „smrt okupantům“, s lidmi, kteří mají jasně vyhraněný pohled na přítomnost Rusů u nás… Jenže i z nich málokdo dokáže paní Raje říci do očí, že právě ona je okupantkou, ona je oním zosobněným zlem, které ze své duše nevymaže nikdo z nás, komu je nad čtyřicet. Při sledování tohoto dokumentu jsem si poprvé uvědomila, jak rozporuplné pocity musejí mít Němci, žijící s pocitem „viny“ za nacismus. S pocitem, že se neúčastnili, ale jsou vinni. Protože kolektivní vina znamená, že část národa, a většinou ta větší, žila během svého života spořádaně, v souladu s morálními pravidly, a přesto je jim kladena zodpovědnost za zvěrstva, která se děla ve společnosti, jejímiž jsou členy. A dokonce i zpětně, protože právě generace Němců, žijících dávno po válce, se musela s kolektivní vinou vypořádávat stejně jako jejich předci. Znamená tedy, že pokud žiji v určité době a určitém systému, spolupodílím se na všech dějinných událostech týkajících se země, ve které žiji, a moje děti jsou vinny také? Je život, který někteří lidé žijí, mimo politiku a hlavní společenské proudy, alibismem? Je každý z nás zodpovědný? Je zodpovědná paní Raja za okupaci Československa sovětskými vojsky? Mohla bych jí říci do očí, že ona je ono zlo? Těžko. Jak řekl jeden ze zpovídaných… s paní Rajou bych mohl zajít na kafe, stěží mohu obviňovat naverbované mladé ruské vojáky, ale s jejich velitelem bych do jedné hospody nešel. Protože, uvažujeme-li o křivdách národu vůči národu, přesto musíme tváří v tvář jednotlivému člověku, přestat generalizovat, a začít rozlišovat mezi těmi, kteří se účastnili a těmi, kteří žili slušně. A to nejenom ve vztahu k Rusům, či občanům zemí bývalého Sovětského svazu, ale i ve vztahu ke generacím našich rodičů. A to i přesto, že takové rozlišování je velice těžké a rozhodně postrádá snadnost, kterou nabízí zobecnění: „ty jsi zlo, a ty ne“.