Na koncert Róisín Murphy jsem do Veletržního paláce přišel pozdě. Přiznávám, že to bylo kvůli fotbalové baráži s Norskem. Možná i proto mě atmosféra v sále zaskočila. Zase na druhou stranu jsem si mohl dovolit určitou míru nadhledu a srovnání. Je mimo diskusi, že kapela Róisín Murphy je mimořádně dobrá a působí navíc hodně sympatickým dojmem. Mimo diskusi je i to, že zpěvačka má zajímavý hlas a její celkový projev se vymyká běžnému popovému mainstreamu. To jsem s potěšením stačil zaznamenat i já.
Na koncert Róisín Murphy jsem do Veletržního paláce přišel pozdě. Přiznávám, že to bylo kvůli fotbalové baráži s Norskem. Možná i proto mě atmosféra v sále zaskočila. Zase na druhou stranu jsem si mohl dovolit určitou míru nadhledu a srovnání.
Je mimo diskusi, že kapela Róisín Murphy je mimořádně dobrá a působí navíc hodně sympatickým dojmem. Mimo diskusi je i to, že zpěvačka má zajímavý hlas a její celkový projev se vymyká běžnému popovému mainstreamu. To jsem s potěšením stačil zaznamenat i já.
Jinak už převažovaly spíše ty odcizeně rušivé dojmy. Tak předně už při vstupu do sálu jsem zaznamenal hodnocení koncertu slovy jako epochální a monumentální. Nemám tyhle nadnesené soudy rád. Ale hlavně se mě nějak dotklo to, jak se celý sál uhranutě vlnil. Pravda, objevovaly se různé pohybové variace. Někteří lidé byli téměř v tranzu a pohybovali se ztřeštěně mimo rytmus, jiní byli decentněji někde na půl cesty mezi aktuální produkcí a sebezpytováním, další skutečně tančili… Nedaleko ode mě stál mladík, který střídavě psal sms zprávy a vytvářel intenzivní taneční kreace, při nichž neuvěřitelně prudce vystřeloval ruce nad hlavu, jako by chtěl dohnat zpoždění při psaní zpráv.
Jasně, není žádný důvod, aby lidi poslouchali podobnou muziku ztuhlí obezřetnou pozorností, důstojně nezaujatí, nonšalantně povýšení nad rytmus, aby tam krátce řečeno vůbec nemuseli být… To jenom mi takové davové uhranutí vždycky připadá v té či oné míře hrozivé.
V tomto ohledu mi připadalo jako osvěžení, že nějaký opilec po každém potlesku křičel: „Ukaž kozy!“ Nemyslel to totiž vážně.
Po konci koncertu někteří lidé před Veletržním palácem začali skandovat Češi, Češi, auta troubila na klaksony – davy se promísily – ten hudební a ten fotbalový. Mnoho lidí mělo zřejmě pocit zároveň povznesený a zároveň velmi liberální – patříme k sobě, My Češi, protože jsme postoupili na fotbalový šampionát, patříme k sobě bez ohledu na záliby a nálady, někdo raději poslouchá Róisín, někdo má raději ten fotbálek a třeba Michala Davida, Dalibora Jandu nebo dechovku, někdo zkousne všechno dohromady, ale dnešní večer patří tak nějak Nám Všem…a Boh dá, nějak si tu jednotu udržíme, chlapi!
Nemám rád takové umělé city a pocity. Zpravidla nevydrží ani do druhého dne. A dokonce ani po nich nezbyde upomínka v podobě lákající či varující kocoviny. Protečou námi, aby se po čase znovu halasně a monumentálně přihlásily o svá práva. Krátkodobě zabuší na prsa národní hrdosti či skrytě heroických individuálních ambicí a odplynou. Což je ještě pořád ta lepší možnost…
Takže? Jasně, že je můj iňťoškskej problém, kde a jak chci poslouchat hudbu nebo se dívat na fotbal. Ale dav, ten dav je fakt hrozná věc. Ať už ho diriguje Róisín nebo Pavel Nedvěd nebo třeba von Karayan…
