Udělování státních cen za literaturu si v posledních letech vypracovalo neměnný nebo skoro neměnný řád a rituál. Nejprve se rozhodlo, že příslušná porota bude moci vybírat jen z autorů, které navrhne veřejnost (nakladatelství, média i jednotlivci, čili tvůrci mohli teoreticky navrhovat sama sebe a někteří tak i činili), nikoli tedy na základě vlastní úvahy. Nedošlo přitom k žádnému trestuhodnému opomenutí, pokud se však dodatečně v kuloárech rokovalo o tom, proč státní cenu nedostal ten či onen, mnohdy byl důvod prostinký: danou osobu nikdo nenavrhl.
Posléze se udělování cen mírně medializovalo: publiku se prozradil širší okruh kandidátů, nebo aspoň ti tři, kdo se dostali do nejužšího výběru, o kterých porota hlasovala tajně - a ti si pak pomyslně rozebrali tři medalie. Byť, finančně vzato, vítěz bral všechno. Tj. více než dvousettisícovou částku v korunách a krapet slávy.
Veškerá sláva je polní sláva, bylo jí však vážně jenom krapet: nepodařilo se totiž vysílat udělování státních cen v přímém televizním přenosu, resp. ani příští den v záznamu, což naopak dokázali a prosadili organizátoři knižní soutěže Magnesia Litera. Ti se tudíž ukázali být mnohem mocnější a především asi movitější než ministerstvo kultury, které státní ceny (nejenom za literaturu) od počátku zaštiťuje. Dobrá myšlenka literární dění zviditelnit se dere na svět horko těžko: kupříkladu pondělní televizní zpravodajství mělo ve zprávách záběry ze slavnostního podvečera, uvedlo však krátký rozhovor pouze s novou laureátkou státní ceny za umělecký překlad, portugalistkou Pavlou Lidmilovou, zato vítěze mezi spisovateli, Edgara Dutku, absolutně pominulo - a kdo ho nezná, ani by nepoznal, který z těch pánů sedících v první řadě to vyhrál. Tak možná příště!
Ale jaké to bude se státní cenou příště? Napřesrok začne o laureátech rozhodovat jiná porota: té dosavadní uplynula tříletá lhůta a v novém složení poroty může dojít na jiná kritéria, než jaká měla ta předchozí. Ani v ní nevládla jednota, ba právě naopak, vždyť namátkou Michalu Ajvazovi ušel nejvyšší vavřín dvakrát (!) takříkajíc o prsa, ačkoli napsal dva výtečné romány. Svůj omyl si někteří porotci možná uvědomí až s odstupem času, jde ale o pojetí státní ceny: Byla totiž po roce 1989 obnovena na podporu literárních novinek, zpočátku však dostávali přednost tvůrci zasloužení a věhlasní, zato v posledních letech triumfovali autoři nových próz, kolikrát veřejnosti málo známí (Brycz, Dutka). Není však vůbec vyloučeno, že se nová porota přikloní k tzv. celoživotním zásluhám a že státní cenu obdrží literáti, kteří již nepíší nic světoborného, leč jsou dosti známi na veřejnosti - třeba Ludvík Vaculík nebo Ivan Klíma. Anebo to dopadne úplně obráceně a porota vybere krásnou mladou básnířku. Těch máme přece také dost!
