„Taky vám zdravotní pojišťovny neplatí?“ zeptala jsem se svého zubaře, abych udržela konverzaci, také abych se tentokrát zeptala na něco i já, protože většinou se ptá on, a mně se - s otevřenou pusou a jeho rukou s nástroji v ní - nikdy nepodařilo podrobně odpovědět… „Jestli mi zdravotní pojišťovny neplatí?“ rozesmál se až se zalykal, pak se zarazil a vyplavil se z něj vztek na systém, který ho sice zatím nepoložil, ale notně ho „se…“.
Zbytek slova dodal potichu, protože tak sprostě se nesluší mluvit ani v ordinaci. „Poslední platbu od pojišťovny jsem dostal za červen, takže mám v penězích tři měsíce skluz. Neplatí především VZP, ale u ní mám šedesát procent pacientů… Jasně, že se z toho nezblázním, prostě platím tři měsíce ze svého, a mám tak v podnikání víc svých peněz. Ale nejde jen o zpožděné platby. Díky tomu mi vznikají problémy i jinde. Díky tomu, že zdravotní pojišťovny neplatí, což se všeobecně ví, jsem pro každou banku nesolventní klient, takže když si budu chtít vzít jakýkoliv leasing, třeba na rentgen za milion, vypočítají mi tak nevýhodný koeficient, že zaplatím ve splátkách úroků o sto tisíc víc, než kdyby mi zdravotní pojišťovny platily včas, a já byl pro banky spolehlivý… Což je šílený! Samozřejmě, že moji pacienti platí za nadstandardní výkony a materiály, ale od kolika lidí takovou platbu mohu požadovat, a jaké ceny mohu nastavit, když nepracuji v Praze, ale v malém městě v regionu?! Většina mých kolegů v okolí „jede“ jenom na pojišťovny, a ti teprve mají problémy…“ Odmlčel se, protože bylo třeba soustředit se na činnost v mých ústech, a když zase promluvil, konstatoval, co všechna média omílají donekonečna posledních pár týdnů… „Není to vina zdravotních pojišťoven. Samozřejmě, že by mohly hospodařit úsporněji, mít menší provozní náklady, ale stát jim přikazuje, aby platily více, než mají peněz. A tak tečou obrovské peníze do nemocnic, kterých je u nás nesmyslně mnoho. Třeba ve Švýcarsku mají třicet sedm nemocnic (snad jsem si číslo zapamatovala správně), a u nás je nemocnice v téměř každém okresním městě. Třeba náš starosta si jako hlavní volební slib dal udržení nemocnice v našem městečku, přestože by lidé snadno dojeli do nemocnice do Litoměřic. Kdyby raději dali peníze na bezplatnou dopravu místních do nemocnice, zbylo by dost na zaplacení všem privátním lékařům v širokém okolí.“
Když jsem si včera přečetla zprávu, že stát oddluží zdravotní pojišťovny, téměř čtyřmi miliardami korun, především však Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, představila jsem si, jakou „bouři“ nadšení tenhle „systémový“ krok vyvolá u mého zubaře. A to i přes to, že pravděpodobně v dohlednu dostane zpožděné platby za uplynulé období… Jenže na jak dlouho?
