Taky se vám stalo, že jste se ocitli v pracovním kolektivu pouze mladých nebo relativně mladých lidí? Že spolupracovníci ve věku těsně před důchodem byli nenápadně vytěsněni či trpěni, ale v den, kdy získali nárok na odchod do důchodu, s nimi už nikdo nepočítal? Tak tomu se říká kult mládí. Moje pětadvacetiletá kamarádka se odstěhovala z Prahy do menšího města, kde dlouho nemohla najít práci.
Období, ve kterém se cítila nepotřebná, neschopná a pro pracovní trh neatraktivní, trvalo více než rok. Až si našla práci v personální agentuře. Ze dne na den se z ní stala odbornice na pracovní uplatnění a zarytá obhajovatelka názoru, že lidé starší padesáti let jsou nezaměstnatelní. Sama velice rychle získala vedoucí pozici, neboť vzdělaných lidí není v regionech nadbytek a stala se obětí kultu mládí. Samozřejmě si neuvědomuje, že v pětadvaceti, i kdyby byla nadmíru inteligentní, jí chybí životní nadhled a zkušenosti. Vyprávějte to ale mladým, kteří se dostali na vysoké posty. Dopadnete jako prezident Klaus, který odmítl jmenovat do úřadů soudce mladší třiceti let. Odsoudí vás za omezenost a zapšklost.
A přitom jde o stejný princip jako v životě. Bydlíme ve staré zástavbě vesnice. Sousedíme s pětaosmdesátiletým pánem žijícím s pejskem, starším osamělým partnerským párem, rodinou čtyřicátníků s dvěma dcerami školou povinnými, mladými dosud bezdětnými manželi… Takové soužití přináší mnoho výhod. Vždycky, když máte pocit, že vaše problémy jsou těmi nejdepresivnějšími, potkáte lidi v docela jiné pozici, situaci, a zjistíte, že ne vše se musí v daný okamžik zdát ztraceným.
Za námi, na dosud prázdném poli, za poslední dva roky bleskurychle vyrostlo satelitní městečko, výhradně obývané obyvateli ve věku mezi třiceti a čtyřiceti lety s dětmi od novorozenců do čtyř let. Nikdo jiný tam nebydlí. Společenská konverzace se v této komunitě točí kolem jediných témat: hypotéky, výdělečných zaměstnání, kariéry, mateřské, školky, přistavování a přestavování bydlení… Unavující.
Uznávám, že popovídání si se sousedem o artróze, vydávání obědů v místním zemědělském družstvu a o klácení ořechů, nemusí být vždy ohromující, ale rozhodně vás vytrhne ze sebepozorování. Nehledě k tomu, že ač starý, tak pan soused vždycky ví, jak vyhubit krtky, spravit auto, že nevadí, když prší, protože pro zem je to jen dobře…
A zatímco moje kamarádka v personální agentuře prohlašuje sebevědomě „mládí vpřed“, já tvrdím, že v obyčejném světě, kde jsou sice rozhledy ohraničené, je zajímavěji. Ostatně, všichni se postupně přesunujeme po chodníku - dítě, mládež, rodič, prarodič, prapra… nepotřebný?
