Říká se jim lolitky, i když nemají skoro nic společného (s výjimkou svého mládí) se slavnou Lolitou, vlastním jménem Dolores, hrdinkou stejnojmenného psychologického románu Vladimira Nabokova: jde o mladičké autorky, které se těší čtenářskému úspěchu nejenom proto, že své první knihy vydaly tak mladé, ale především kvůli tomu, že v nich působivě zachytily svět svých vrstevnic, zpravidla nepřekračujících věk maturitní.
Senzací polské knižní kultury se před třemi lety stala próza Polsko-rusácká válka pod červenobílou vlajkou (u nás přeložená Barborou Gregorovou a letos na jaře vydaná v Odeonu pod názvem Červená a bílá), kterou napsala teprve devatenáctiletá Dorota Maslowská. Polská čtenářská obec se prý záhy rozdělila na nekritické obdivovatele mladé prozaičky - a na ty, kterým její prvotina šla mírně řečeno na nervy: přesněji řečeno kterým šel na nervy svět (a jazyk!) současné polské mládeže, vzorce jejího chování, zejména typy tzv. dresařů, zaměřených na značkové oblečení, drogy - a skoro na nic jiného. Ale také těch, kdo přes své mládí propadají zoufalství, absolutní bezmoci, představám, že se svým životem už nemohou nic udělat. Kniha měla velký ohlas i u nás, dobře se prodávala - a jeden známý pražský knihkupec se všude chlubil přátelům a známým: "Zamiloval jsem se do Doroty Maslowské..."
Nepochybně se však mohl zamilovat i do její ruské vrstevnice, do stejně mladičké ruské literární "lolitky" Iriny Děněžkinové: shodou okolností si také jejího veleúspěšného knižního debutu povšimla zase Barbora Gregorová - a v jejím překladu u nás vyšel výběr z autorčiných povídek pod souborným názvem Dej mi! (Ikar). Někdy se v souvislosti s autorkami jako Maslowská a Děněžkinová mluví o tzv. dívčím zázraku (rozuměj v literatuře), nejde však o žádné zázračné motivy: také Děněžkinová píše o dnešní ruské mládeži, kterou dávno nezajímá ani Solženicyn, ani Vysockij, ba ani carský prezident Putin, natož politika nebo terorismus, protože je prostě nic z toho nezajímá. Proč by ji také nějaký Putin měl zajímat? A co ji zajímá? Kluci, moderní hudba, zase kluci, mejdany - a hlavně ti kluci, co už mají vojnu za sebou a třeba narukovali do Čečenska: ti jsou ve srovnání s ostatními nejvíc sexy. Hrdinky Děněžkinové sice musí ještě chodit do školy, ale ta jim vůbec nestojí za řeč.
A co v Čechách? Máme nějaký podobný "dívčí zázrak" v literatuře? Zdá se, že prozatím nikoli: ani Petra Hůlová, ani Barbara Nesvadbová (které obě debutovaly o něco později než jejich polská a ruská souputnice) nevytvořily takové generační vyznání: Hůlová si zvolila mongolské, Nesvadbová spíše mondénní prostředí, žádná se nezaměřila na svět "lolitek", a tak se ani ony nestaly lolitkami. Přitom dobrá odezva obou zmíněných knížek signalizuje, že je pouze otázka času, kdy se u nás objeví autorka tohoto typu. A bude dobře, když ji kritika nezakousne, ale naopak uvítá - jako Maslowskou v Polsku a Děněžkinovou v Rusku.
