Prezident Václav Klaus vyslovil nedávno podstatnou myšlenku, a totiž, pokud chce někdo migrovat, nechť se v prostředí asimiluje. Ale utlačovat původní obyvatele právy na vlastní sebeurčení, jenom proto, že jsem se přestěhoval, je zhoubné. Multikulturalismus na takovém základě nemůže fungovat. Má pravdu?
Moji kamarádi se asi tak před deseti lety rozhodli odstěhovat do Spojených států. Oni se tam ani tak nerozhodli odstěhovat, jako vyrazili vydělat peníze na bydlení v Česku. Jenže zůstali v zemi za velkou louží deset let. Nikdy si nepřipustili, že by opravdu ve Státech chtěli zůstat, zároveň se tam natolik sžili s prostředím, že jejich návrat do vysněné země se podobal splasknutí pouťového balónku. Nakonec se necítili spokojení s poměry ani tam, na druhé straně, ani tady, kde jsou doma. Ono zprofanované, že všude je chléb o dvou kůrkách, se v jejich případě prokázalo hořkou pravdou. Ale co s pocity občanství? Jistě, v Americe se nemohli asimilovat, protože tam nechtěli zůstat. Na druhou stranu tam žili dost dlouho, aby se museli přizpůsobovat. Cítili se Američany? Ani náhodou. Zůstali Čechy.
Co když je mezi lidmi, kteří se „potulují po světě“ (tak je pojmenoval Václav Klaus) mnoho těch, kteří se nedokáží rozhodnout, kde vlastně chtějí žít? Pak je přirozené, že vyhledávají společnost svých krajanů, že se snaží udržet zvyky a tradice své země. Bylo by tedy naivní chtít, aby všichni, kteří migrují, přijali bezvýhradně hodnoty a pravidla země, ve které zrovna žijí. I když jako měřítko migrace je toto hledisko logické a morálně správné.
Chceš-li v jakékoliv zemi žít, přijmi ji se všemi jejími klady i nectnostmi, nechceš-li, vyber si k životu jiné místo… V jednom má Václav Klaus pravdu. Nelze kočovat po světě a vnucovat všem svůj pohled na svět. Má-li zůstat svět jen trochu uspořádaný, je pokora před uspořádáním světa jinde a jinak nutná. Od každého, a bez výjimky.
