Už to není nic nového, ale stojí to za malý komentář: jak už vědí mnozí čtenáři (a zvláště ti, kdo čtou Lidové noviny), tento deník si po vzoru jiných úspěšných světových periodik založil knižní edici (s názvem Světová knihovna) - a naložil s tímto nápadem nepochybně chvályhodně čili bohulibě. Do knižnice totiž zařadil dvanáct svazků nikoli ledajakých, nikoli komerčních, o které dnes zájem je a zítra už ani náhodou: víceméně jde o samé stálice ze světové a české klasiky 20. století.
A tak můžeme shrnout, že naše písemnictví v edici zastupuje Hrabal a Škvorecký, zatímco elitní světovou desítku tvoří Bulgakov, Capote, Doctorow, Fitzgerald, García Márquez, Irving, Kafka, Mc Ewan, Merle a Remarque. Nejstarší knize je osmdesát let, nejmladší něco přes dvacet, všechny ale složily zkoušku času a do edice dozajista patří. Ačkoli ten, kdo by mermomocí chtěl, určitě by si dovedl představit vybranou světovou desítku možná velice podobnou, ale třeba o hodně jinačejší. Každý však má své gusto - a připomeňme, že jednotlivé tituly či svazky byly v devíti tisících prodejnách denního tisku ke koupi pouze jeden jediný týden, od pátku do pátku (za baťovskou cenu devětadevadesáti korunek) - a že existovala možnost si telefonicky nebo elektronicky objednat s menší slevou i celou edici. Potom by už třeba Irving nebo McEwan přišel zájemce míň než oběd u McDonalda!
Pochopitelně: v řadě případů šlo o obyčejné reedice. Nikoli ale pokaždé, například u Mistra a Markétky Michaila Bulgakova a u Procesu Franze Kafky dostávali čtenáři nový překlad klasického díla. Ani jednou to sice nebyla premiéra, poprvé se nové překlady objevily nedlouho před druhým knižním vydáním v Lidových novinách, pokaždé však máme co činit s postupným zdomácňováním nového překladu klasického díla - a i za to nová edice zaslouží uznání. Není to přece něco, co by se přijímalo jednoznačně: vždyť Kafkův Proces u nás od roku 1958 vycházel v přetlumočení Pavla Eisnera (později ve spolupráci s Dagmar Eisnerovou), zatímco nový převod je dílem Josefa Čermáka, který byl dlouhá léta znám víc jako kafkolog než jako překladatel. Oba překlady však od sebe dělí skoro padesát let, a proto je zrození nového přetlumočení zcela na místě. Analogická situace je u Mistra a Markétky: český překlad Aleny Morávkové vznikl v roce 1968 (dílo samo je z roku 1940), dočkal se celé řady vydání, leč je dobře, že nyní můžeme volit mezi překladem starším a novějším, jejž pořídil o generaci mladší Libor Dvořák. Někomu se může líbit ten první, jinému ten druhý, také zde ale má nové přetlumočení smysl. A kdo ví, třeba za nějaký čas vzniknou úplně nové překlady z počítačů překladatelů ještě mladších - a třeba po nich jednou zase sáhnou Lidové noviny.
