Skvostná kniha vyprávějící skutečný příběh lotyšské rodiny vysídlené sovětskými okupanty v roce 1941 na Sibiř. Autentické útržky dopisů mezi členy rodiny jsou vloženy do strhujícího vyprávění, odposlouchaných vzpomínek zástupců dvou částí rodiny, matčiny a otcovy. To vše působí jako mistrně napsaný příběh s nezapomenutelnými drobnostmi a převraty v životě člověka, s postavami, které si snadno zamilujete, dívka Ligita, její matka Emilia, otec Jánis…
kdyby před vámi vzápětí nevyvstávala skutečnost (především ve okamžicích, kdy jsou do knížky vloženy autentické dokumenty zápisů výslechů, registračního průkazu, propustky, a především fotografie zachycující různá údobí – svobodná i vazalská - toho kterého člověka…). Je doslova bolestivé, uvědomit si, že nečtete o literárních postavách, ale o skutečných lidech. Pak vám teprve začne běhat mráz po zádech - přiznám se, několikrát jsem se nad knížkou brečela. Autorka knížky, Sandra Kalniete, nyní europoslankyně Lotyšska, malá holčička s vytřeštěnýma očima a pannou na klíně na obalu knížky, se narodila v roce 1957 sibiřském Toguru (jako jedináček, protože její rodiče se rozhodli, že dalšího otroka na Sibiři už neporodí) se zpovídáním žijících členů své rodiny vypořádává nejen s traumatem své rodiny, ale všech rodin v Lotyšsku, a také s dějinami Lotyšska. Tahle knížka je totiž nejen kvalitním počtením, dokumentem doby, ale také učebnicí dějepisu, ze které se dozvídáme příběh malé země na severu Evropy, která se v roce 1939 nepostavila Sovětskému svazu, jenž se rozhodl v těchto oblastech zaujmout strategické vojenské pozice proti Němcům, ale chtěla zachovat neutralitu, a tak spadla do kruté padesátileté sovětské okupace. Zatímco Finsko se tehdy velmoci postavilo, ale to už je jiný příběh…
