Při prvním setkání tato rodina působila jako zjevení. Vysocí, štíhlí, dlouhovlasí s jemnými rysy – docela jako elfové. A navíc jim po boku stála fena vlkodava, stejně důstojný, štíhlý a téměř tak vysoký pes, jako byli oni. Tehdy bydleli v brněnském bytě, ve staré zástavbě. Tento víkend jsem se za nimi po třech letech opět náhodou dostala. Přestěhovali se mezitím asi čtyřicet kilometrů od města, do rozlehlého údolí s panenskou přírodou. Koupili tady, na samotě, ruinu velkolepého až panského sídla, kdysi prý penzionu...
. Vykoupili také přes cestu rozestavěný rodinný dům, a malý domek vysoko na svahu. Žádný další objekt v údolí nestojí. Přivlastnili si tak maximum soukromí, žijí v luxusu samoty. Na brance plotu schovaného v zarostlém houští visí tabulka s nápisem. „Vítejte! Je tu hodně práce.“ Domem proudí lidé, kteří sem evidentně přijeli pracovat, pomáhat. Dominika a Viktor mají dvě malé děti, v Brně dvě biorestaurace a údolní idylu s nedotčenou přírodu neplánují pro sebe. „Tady v domě,“ říká Dominika na terase zchátralého sídla, „vybudujeme školu. I rozestavěný rodinný dům přes cestu k ní bude patřit. My se nastěhujeme do domku nad údolím.“ Dominika sebe a manžela řadí mezi „podnikatele s čistými úmysly“, skupinu, kterou se s podobně založenými přáteli rozhodli vytvořit. Peníze, které podnikáním vydělají, investují do prospěšných projektů. Dominika nicméně přiznává, že si před sebe postavili velké plány. A právě o to jde. Jen velké plány plodí velké věci, s malými plány se za obzor nedostanete. Velké plány navíc fascinují ostatní lidi, pro které může být uchvacující se na jejich uskutečnění podílet. Do domu se proto stahují lidé, kteří přijeli projektu pomoci. Asi i proto má škola, se vzdělávacím programem založeným na specifické metodě výuky přivezené z Ruska, šanci na existenci. Bez velkého snu Dominiky a Viktora, schopných investovat do realizace svůj život, by ale nedostala ani šanci.
