Jedna z nejprodávanějších knih posledních dvou let Šifra mistra Leonarda (The Da Vinci Code) od Dana Browna je variací na téma hledání svatého grálu, tentokrát v moderních kulisách detektivního románu. Je to kniha alespoň zčásti svižně napsaná a zajímavá, ale také těžkopádná a místy až směšná.
Četl jsem hlavně kvůli „fí“, které v knize hraje určitou, byť nikoliv zásadní roli. O pozoruhodném čísle „fí“, jež jeho příznivci a obdivovatelé považují bezmála za základ veškeré přirozené i kulturní harmonie, chci totiž napsat reportáž. Nicméně mě kniha v první části zaujala – je napsaná lehce, má výborné tempo, autor v krátkých kapitolkách hladce provází čtenáře z prostředí do prostředí, udržuje napětí. V těchto pasážích kniha vypadá jako dobře napsaná, trochu tajemná detektivka z prostředí kruhů uměleckých, intelektuálních a církevních.
Pak ovšem nastupuje část náročnější, „hlubší“, kdy se detektivka proměňuje ve fantasy a autor výborně napsaného bestselleru v ambiciózního vypravěče, který čtenáře zahlcuje výklady symbolů a historickými konstrukcemi. Jistě, něco z toho je zajímavé. Hlavní linie ale neúprosně směřuje k tomu, že svatý grál je vlastně informace o tom, že Ježíš se oženil s Máří Magdalenou a měli spolu dítě. Toto pro církev ničivé tajemství odhalili templáři, proto je také papež nechal zlikvidovat. Boj o grál nicméně probíhá dodnes, jeho hlavními aktéry jsou tajná bratrstva navazující na templáře a církev. Ježíš s Máří mimochodem také založili francouzský vládnoucí rod Merovejců, neboť Máří se s dítětem uchýlila do Francie…
Autor podle mě ve druhé části knihy ztrácí soudnost. Ztrácí cit pro napětí mezi realitou a fikcí, s ním ztrácí i hladké tempo vyprávění a čtenáře, kterého získal na začátku knihy. Z hlediska zaměření na typ čtenáře, mi kniha připadá velmi rozbředlá: autor koketuje s čtenářem připraveným na svižný, intelektuálně trochu náročnější bestseller. Chvílemi nadbíhá i čtenáři, jehož dráždí napětí mezi autorovou konstrukcí a skutečným dějepisem, který si snad dokonce půjde do knih dohledat, jak to bylo s templáři, jestli jsou ty které konstrukce vůbec možné a kterého zajímá interpretace symbolů. Ale nakonec se autor jednoznačně obrací na konzumenty zábavné fantasy v kombinaci s červenou knihovnou – ano, hlavní hrdinka je přímým potomkem Ježíše a Máří Magdaleny – zahrne je lesklými bombastickými hypotézami a z horizontu vyžene jakékoliv dráždivé pochybnosti o tom, zda to přece jen není vše pravda.
Je to nutná daň za to, že je kniha bestseller? Nemyslím. I neskonale propracovanější a konzistentní Jméno růže se stalo bestsellerem. Pravda, před pětadvaceti lety. Změnil se od té doby radikálně čtenář? Nebo se ho jenom autoři naučili čím dál tím víc podceňovat?
