Výročí konce Druhé světové války přineslo v uplynulých dnech zajímavé a ostré diskuse. Jedním z hlavních témat se stala otázka, zda je na východě Evropy vůbec co slavit, když porážka jedné zrůdné totality vedla k nastolení jiné podobné. Takhle znělo pojetí „oslav“ zejména v Pobaltí, ale rezonovalo pochopitelně i v Polsku nebo u nás.
Prezident Václav Klaus se na rozdíl například od některých politiků z Pobaltí účastnil hlavních moskevských oslav a hodnotil je jako dobré, vyvážené, civilně pojaté… Odmítl také směšování válečného vítězství nad nacismem a poválečného období. Vítězství ve válce a šíření komunismu se podle Klause nemají překrývat. Nikdo přeci nemůže upírat Rusku oslavy vítězství, když tato země přišla o dvacet sedm milionů lidí a je absurdní vinit ruské vojáky, kteří bojovali za udržení vlastní země a pomohli přitom i zemím ostatním, že vlastně už vedli svého druhu dobyvačnou válku a rozšiřovali komunistické impérium.
Pro některé země a pro mnoho lidí je určitě těžké přijmout takový postoj. Nicméně mi připadá, že je to postoj rozumný. Může to být východisko pro realistický pohled na nedávné dějiny, pokud možno oproštěný od současných politických interpretací. Je v něm prostor i pro to, aby bylo zřejmé, že situace třeba Československa a Litvy byla po konci války jiná. Prostor pro nečernobílé pohled.
Takový pohled ovšem podle mě chybí lidoveckému poslanci Josefu Janečkovi. Ten na diskuse o konci války navázal originálním návrhem na lustraci domácích odbojářů – podle něj bychom měli rozlišovat mezi odbojáři, kteří bojovali proti nacismu za demokracii a těmi, kteří proti němu bojovali za nastolení komunistické diktatury. Nevím, zda už Janeček předložil nějaká kritéria, podle kterých chce konkrétní motivaci odbojářů hodnotit. Myslím, že je však i bez toho zřejmé, že jeho návrh je výrazem plochého a ideologického přístupu k dějinám, který zjednodušeně překrývá válečné a poválečné období.
V každém případě jsou ale takové diskuse, i třeba bizarní návrhy užitečné. Je zřejmé, že máme se svými dějinami stále velký problém. A není to problém abstraktní, nad nímž by se dalo mávnout rukou a odložit ho do učebnic dějepisu. Projevuje se v naší současné politice, ve vztahu k sousedním státům, k Evropské unii, k vlastní kultuře. Do značné míry podmiňuje nebo podminuje naši schopnost sebevědomé a do budoucna otevřené politiky a občanské kultury.
