Krademe a nežijeme skromně

Brněnský radní ukradl v hypermarketu voňavku a psychicky se zhroutil. Jeho straničtí kolegové chtějí, aby rezignoval na svoji funkci. Stačí to? Gabriel García Marquéz napsal v knize Generál ve svém labyrintu o kolumbijském vůdci, prezidentovi Simonu Bolívarovi: „Jako prezident stanovil trest smrti pro každého státního úředníka, který by zpronevěřil nebo ukradl více než deset peso.“ Idealismus? Bolívar vycházel z morálky tehdejší společnosti, i své vlastní, neboť v líčení jeho povahy Marquéz pokračuje: „Své příjmy rozdával vdovám a válečným invalidům...

. Synovcům věnoval zděděné cukrovary, sestrám daroval caracaský dům a většinu svých pozemků rozdělil mezi početné otroky, kterým dal svobodu ještě před tím, než bylo otroctví zrušeno. Odmítl milion peso, které mu nabídl limský kongres v osvobozeneckém nadšení. Dům v Monserrate, který mu vláda přidělila, aby měl kde důstojně žít, daroval několik dní před odstoupením jednomu příteli, který prožíval zlé časy.“ Dokážete si představit, že by takto jednal jediný z členů naší vlády? Že by vedl tak morálně kvalitní a skromný život, aby byl druhým příkladem? Minulý týden nás navštívila finanční poradkyně, a mezi řečí konstatovala: „Musíme šetřit na důchod, protože naši rodiče a prarodiče si uměli odříci, zatímco dnešní generace už na to není zvyklá.“ To se „pěkně“ vyjádřila. Jenže když sleduji svoji pětaosmdesátiletou babičku, která tráví své dny prací, i z brambor velí okrajovat jen co nejtenčí slupku, a společnost jí dělá pes, knížka, televize a občasná návštěva, vím, že stejně skromný život by kdokoliv jiný stěží dokázal žít. Je dost nedůstojný a smutný, že při hodnocení naší generace docházíme k takovým závěrům.