nahoru

Kde bydlel Aramis?

Michal Komárek 3. května 2005 • 12:48

V jedné ze svých harvardských přednášek Podivuhodný případ ulice Servandoni se Umberto Eco zabývá mimo jiné na první pohled, a po pravdě řečeno i na řadu dalších pohledů zcela nesmyslným problémem: kde bydlel Aramis? (Přednášky vyšly česky pod názvem Šest procházek literárními lesy).


Eco připomíná, že d´Artagnan bydlel v ulici des Fossoyeurs a že v jedenácté kapitole románu se dozvídáme, že Aramis bydlel v ulici Servandoni. V této kapitole je to důležitý poznatek, neboť žárlivý d´Artagnan sleduje svoji milenku paní Bonacieuxovou a dospívá ke klamnému závěru, že ona se tajně setká s Aramisem, v jeho bytě v ulici Servandoni.
Eco ovšem nad starými mapami Paříže dokládá, že ulice Servandoni v 17. století, tedy v době, kdy se odehrává děj románu, neexistovala.. Vždyť architekt, po němž byla později pojmenována se narodil až v roce 1695. Dobrá, usuzuje Eco, to by mohl být jen snadno odpustitelný omyl autora, nedůslednost, která nemá pro román žádný význam a které si všimne jen zanedbatelné množství znalců pařížské historie. Věc je ale složitější: Tak jako v 17. století neexistovala ulice Servandoni, neexistuje dnes ulice des Fossoyeurs a to z jednoho jediného důvodu: na začátku devatenáctého století byla přejmenována na ulici Servandoni. Nebo-li: d´Artagnan a Aramis bydleli v téže ulici. To ovšem vrhá divné světlo na inteligenci mladého Gaskoňce – d´Artagnan totiž zjevně neví, že Aramis bydlí v té samé ulici jako on. Je to také zajímavý problém z oblasti ontologie fiktivních postav a možných světů: ulice v nichž bydleli Aramis a d´Artagnan zároveň jsou i nejsou totožné.
Eco celý tento exkurz do pařížské historie a ontologie možných světů pojímá ironicky. Předvádí úchylnost vážně míněných vědeckých diskusí na podobná témata, či postoj „paranoického“ čtenáře, který každé tvrzení autora kontroluje s encyklopedií v ruce.
Druhým extrémem je ovšem čtenář, který textem prochází jaksi automaticky, bez zájmu o možné komplikace či nejasnosti, který se vzdává možností otázek s tím, že autor je absolutní autorita a text uzavřený tvar, do něhož nelze vstupovat. Je přeci možné, že autor nastražil na čtenáře různá znamení, stopy, náznaky, léčky, které mohou rozhýbat možnosti nových interpretací a zábavy.
Je to jako se vším: Napětí mezi odevzdanou nudou a zbytečným exhibicionismem či bezútěšnou paranoiou.

Michal Komárek