Populární deník Sport v pondělí uveřejnil první divadelní recenzi ve své půlsetleté existenci: V sobotu měla v pražském Divadle Na Zábradlí světovou premiéra extravagantní inscenace, pro niž známí herci Petr Čtvrtníček a Jiří Lábus nastudovali pásmo s názvem Ivánku, můžeš mluvit aneb Tak mi ho teda vyndej. Nešlo o nějakou lacinou nápodobu hospodských plků, nýbrž o hodinové předčítání (v patřičném výběru, s důrazem na jazykovou komiku, přesněji řečeno jazykovou rádobykomiku mluvy plné vulgarismů) policejních odposlechů rozhovorů našich fotbalových funkcionářů a rozhodcovského sboru, pořízených při vyšetřování korupce neboli prodávání, resp. ovlivňování výsledků soutěžních zápasů.
Jde o náležitě dramatický text, který věrně reprodukuje současnou hovorovou češtinu (byť v určitých situacích) a zároveň demonstruje neblahou jazykovou chudobu části obyvatelstva: tzv. vulgarismy tu někdy tvoří většinu slov ve větě - a její význam se pak dá vytušit jen z narážek, z intonace, z celkové atmosféry, leč většinou jde o vršení obhroublostí, které vytvářejí žádoucí "plodné" ovzduší rozhovoru. A na druhé straně zde jak sudí, tak i funkcionáři promlouvají jako učinění hospodští básníci: jakoby se všichni domluvili, nepadne ni slůvko o korupci, o uplácení, o korunách, zato se hovoří třeba o tisících kapříků.
Někdy se o jistou neprůhlednost jazykové vulgokomiky zaslouží i média. Ta například s gustem rozmázla moment, kdy dva rozhodčí mluví o své kolegyni mírně řečeno prasácky, a pro to pochopitelně není žádná omluva. Vysvětlení však ano: ti džentlmeni sprosťačí na adresu zmíněné mladé dámy nikoli proto, že by chtěli potupit její ženství, ale protože v ní spatřují nekalou konkurenci. Totiž intimní přítelkyni jiného pána, který je pravděpodobně ještě větší vykuk než oni dva a který by je mohl připravit o kšeft, kdyby se o piklích díky své milce dověděl. K hulvátství je to jistěže neopravňuje: o to víc se přece měli krotit. Jenže to by potom nebylo divadlo světa. Našeho současného českého světa.
Premiéra byla bohužel i derniérou. Těžko ale říci, zda by se inscenace hrála dlouho nebo skončila po několika vyprodaných představeních. V každém případě se však představení opíralo o módní žánr reality show: tlumočí určitý výsek skutečnosti bez předstírání, nepočítaje ovšem to, co tak amatérsky ve svých promluvách zastírají vlastní podvodníčkové. Není to nic nového, už klasikové vycházeli z policejních dokumentů a soudních protokolů. Možná se v tom projevuje i nedůvěra k literární fikci, k postmoderně. Určitě ale jde o signál, o co má veřejnost zájem: o výjevy ze skutečnosti - tedy o představení či o texty v duchu reality show.
