Jak v dějinách, tak v soukromém životě nastávají situace, kdy se znenadání zhroutí vše, k čemu směřoval dosavadní vývoj nebo na čem lpěl jedinec či jednotlivec. V životní pouti Karla Čapka se takovým rokem katastrof stal rok 1938. V osobní sféře se mu dařilo, nedlouho předtím uzavřené manželství s dávnou láskou, herečkou a literátkou Olgou Scheinpflugovou, bylo vyrovnané, mluvilo se o jeho předsednictvím světové federace Pen-klubu...
(této pocty se nakonec jako prvnímu českému spisovateli dostalo předloni Jiřímu Grušovi) a dá se s nemalým oprávněním soudit, že "udělení Nobelovy ceny za literaturu bylo jen otázkou času". Ale jinak se během roku 1938 sesypal celý tehdejší okolní Čapkův svět: spousta umělcových iluzí vzala ze své, z jeho vlasti zůstalo jen nevelké území, on sám přiznal svou naprostou porážku - a potom se ani nedožil konce tohoto katastrofického roku. Čelil však bědnému stavu věcí čile a srdnatě, nepočínal si ani jako skuhral, ani jako hyena, nýbrž jako moudrý muž s nadhledem a zejména se schopností zachovat s tvář.
Tohle vše se potvrzuje v nesmírně zajímavé knižní publikaci s názvem Tichý hlas, kterou teď vydalo pražské nakladatelství Arsci v uspořádání Jiřího Opelíka a s výmluvným podtitulem Neznámé i známé texty z roku 1938. Významný český literární bohemista Jiří Opelík využil faktu, že se doposud objevují neznámé práce z Čapkova pera, i když klasikovy Spisy již byly uzavřeny a vyšly k nim i Dodatky. Při Čapkově písemné píli se však zřejmě můžeme nadít ještě nejednoho překvapení. Dokládá to ostatně i fundovaný dovětek redaktora publikace Petra Lachmanna, připomínající mj. nález zednářského pasu Karla Čapka nebo dopis, v němž Čapek prohlašuje, že "neumí přednášet ani česky": to je vskutku v rozporu s naší představou o plodném tvůrci, jehož publicistika je nadmíru obsáhlá!
Právě Čapkova publicistika z roku 1938 je dokladem autorovy mravní houževnatosti: též proto jeho tehdejší postoje vyznívají jako velice nadčasové, promlouvající i k soudobé situaci, ačkoli nemáme před sebou žádnou nověupečenou "mnichovskou dohodu". Leč i dnes bychom si asi často jako tenkrát Čapek přáli nikoli "dělat politiku", nýbrž "politicky žít", mj. apelovat za "svobodu ducha a humanismus srdce", těšit se na knihy inspirované "svědomím nejlidštějším". To všechno hlásal Čapek v době, kdy spisovatelé z Pen-klubu navštěvovali čs. vojenské útvary, kdy Československo podle Winstona Churchilla "pykalo v každém ohledu pro svůj svazek s Francií" a kdy naši spisovatelé museli "postoupit své mravní území". Čapek si tohle vše jasnozřivě uvědomoval; v tom jsou jeho dávné texty poučnou lekcí i pro nynější časy, kdy se zdánlivě nic převratného neděje, jen to mravní území pro literaturu se také možná nenápadně ztenčuje.
