Zemřel starý pán

Také vás děsí pohled na umírajícího starého člověka? Také jste skrývali rozpaky při pohledu na slábnoucího papeže Jana Pavla II., který se ukazoval poslední dny svého života v okně domu na svatopetrském náměstí v Římě, aby sotva uzvedl ruku a požehnal věřícím znamením kříže? Kde se v tu chvíli skrývala naše morálka a slušnost? Za argument, že předkládání výjevů posledních dnů života světově známé osobnosti lze vyvážit argumentem jeho služby, jeho povinností být ikonou milionům věřících až do posledních okamžiků?

Neměl by být starý člověk ušetřen podobných teatrálních výstupů? Neměli bychom mu spíše dopřát klid k posledním dnům života? Dovolili by jste ukazovat veřejnosti unikající život svého dědečka ve chvílích, kdy ho i přesun z lože na pojízdné křeslo musí bezcitně vyčerpávat? Nechali by jste hladově sledovat tisíce, prostřednictvím televizních obrazovek pak miliony lidí na celém světě jeho chátrání? Těžko. A papež Jan Pavel II. touto tryznou prošel. Nezbývá než věřit, že i on měl v sobě tolik vnitřní síly a vzdorovitosti jako má moje stejně stará babička, která s jakýmkoliv sebezapřením půjde dennodenně pustit slepice z kurníku, nakrmit králíky a večer znovu zvířectvo pozavírat. Možná i papež potřeboval udržovat svůj životní rituál do konce, do posledního dechu. Muselo mu ale přihlížet tak bezostyšné množství lidí? Pohled slušného člověka musel uhýbat. Ne z neschopnosti vidět odcházejícího člověka. Spíše z hrůzy nad odhalením takové intimností, zákoutí lidské existence, která má vždy zůstat skryta veřejnému odivu.