nahoru

Papež, komunismus, svoboda

Michal Komárek 6. dubna 2005 • 11:50

Šéfredaktor MFD po smrti papeže napsal, že je to hořká symbolika – na jedné straně umírá muž, který pokořil komunismus a zásadově bojoval proti všem hnutím potlačujícím svobodu, na straně druhé se u nás komunisté opět stávají jednou z klíčových mocenských sil. Z mého pohledu je to pro současnou situaci příznačné a jednostranné přeceňování obojího: významu papeže i hrozby komunistů.


Abych předešel – alespoň zčásti – zbytečným urážkám a hádkám: Karol Wojtyla byl bezpochyby velmi vzdělaný, pracovitý, schopný, oddaný, vlivný, charismatický muž, který měl vliv na mezinárodní politiku, byla to silná osobnost, všechna čest. A za druhé: ne, nejsem ani nebudu voličem komunistů a vzestup politického vlivu KSČM mi radost nedělá. A teď k věci.
Jeho poslední slovo bylo „Amen“, trpěl jako Kristus na kříži, pokořil komunismus, vnesl do světa naději… Na jeho pohřeb míří miliony lidí, miliony si chtějí prohlédnout jeho mrtvé tělo, mnozí propláčí celé dny…Papež se stal legendou a téměř světcem už pár dnů po své smrti. Vedle jeho historických zásluh vyblédají Reaganové, Gorbačovové, Walesové, Havlové. Vedle jeho svobodymilovnosti se ztrácejí všichni liberálové. Vedle jeho kritiky konzumní společnosti zanikají všichni filosofové a kritičtí intelektuálové.
Tohle masové oslavování mrtvého muže překračuje rozumné meze. Překračuje meze slušnosti, úcty k velké osobnosti, která právě odešla. Je absurdní spojovat katolickou církev se zásadovým bojem proti všem hnutím, která omezují lidskou svobodu. Je absurdní přehlížet problematičnost mnohých názorů jak Wojtyly samotného tak církve jako celku. Antikoncepce, homosexualita, potraty, eutanazie – to jsou nejznámější témata. A jsou to věci, které přímo zasahují do každodenního života. A do jeho konce – odmítání jakékoliv antikoncepce, tedy i kondomu v době masového šíření AIDS v některých oblastech světa? To je výraz boje za svobodu? Politické názory, které na to navazují, italští Butiglionové a čeští Karasové – to jsou ty pravé hodnoty? Je absurdní přehlížet manipulativní ideologickou moc katolické hierarchie, která v lecčems ustrnula ve středověku, pod koberec zametá homosexuální skandály svých funkcionářů, zavádí kurs vymýtání ďábla…
Čímž se dostávám k té druhé ideologické struktuře – naší KSČM, naštěstí mnohem méně mocné. Připadá mi zbytečné strašit se jejím návratem k moci. Připadá mi to trochu jako bulvární výplň všednodennosti, taková z času na čas se opakující dávka vzrušení, jakési zlidštění té nudné politiky, aby vůbec lidé o ni měli zájem. Myslím, že totiž nikdo nemyslí vážně, že komunisté získávají reálnou moc a že ji mohou získat. Ano – roste jejich vliv ve sněmovně, oproti očekávání nevymřeli a jsou dnes voličsky nejsilnější levicovou stranou u nás. Ale to je stále daleko od reálné moci.
Celá naše politická situace je nyní spíš trapná a ubohá než dramatická a hrozivá. Sociální demokracie půjde po zásluze ke dnu a bude jí jistě nějakou dobu trvat než se vzpamatuje, komunisti budou zdánlivě triumfovat, ale nebude to znamenat nic jiného než, že budou nadále obsazovat prostor v parlamentu a ztěžovat vznik většinových koalicí, jako téměř po celou dobu po listopadu 1989. Vznik pravicové koalice je nyní už tak jako tak téměř jistý a z hlediska komunistického ataku se prostě není čeho bát. Než trapnosti, slizkosti a nekultivovanosti naší politické scény a veřejného života vůbec.

Michal Komárek