nahoru

Smrt jako statečný čin

JANA DOLEŽALOVÁ 9. dubna 2003 • 09:00

V poslední době se upálilo pár lidí a většinou se na ně pohlíží jako na psychicky nemocné. Proč? Protože jsme si zvykli vnímat smrt jako nepřirozenost, něco špatného až patologického, co se týká jen opravdu starých lidí. U lidí mladších a zdravých, nedej Bože u dětí, je to nespravedlnost, hrůza. Jenže smrt, ať se nám to líbí nebo ne...

, je přirozená součást života. Lékařská věda se zdokonalila a zachraňuje ty, kteří by již dávno z života odešli a také izoluje ty, kteří z života odcházejí. Přirozenost smrti jsme odsunuli do pozice nepřirozenosti a normální stav je ten, kdy se snažíme život za každou cenu udržet. Znáte přece ten vtip? Přijde Smrtka s kosou k domku a zazvoní u dveří. Otevře jí mladý muž, zhrozí se a začne horečnatě Smrtku přemlouvat: „Prosím, neber si mě! Mám dům na hypotéku, auto na leasing, ženu na mateřské, jsem mladý a život mám přece ještě před sebou…“ Když muž dokončí svůj zoufalý a trapný monolog, Smrtka s chladem sobě vlastním ho s despektem odstrčí: „Uhni, srabe, jdu si pro křečka.“ Tak to je. Máme pocit, že musíme prožít život od dětství po stáří a teprve pak odejít. A najednou, hrůzo hrůz, se máme srovnat s tím, že někdo blízko nás, možná až moc blízko, se sám rozhodne ze života odejít. A je jedno jakým způsobem. Jak snadné je říci, že onen člověk nebyl psychicky v pořádku, že to byl blázen! Protože kdo jiný by chtěl sám ze života odejít? Jen stěží si přiznáme, že kromě skutků v afektu, jsou dobrovolné odchody ze života zralé činy lidí, kteří hluboce přemýšleli nad životem, nad svojí úlohou v něm a nad smyslem své cesty. A pak se rozhodli odejít. Pokud si budeme stále říkat, že byli nemocní, stavíme se do pozice muže, který žebrá před Smrtkou, jen ji zahlédne, aby právě jeho nechala být. Jenže smrt může přijít každý den a jen stateční lidé se jí postaví tváří v tvář. A někteří z nich jí vyjdou naproti.

JANA DOLEŽALOVÁ