nahoru

Na začátku byl nápad

l.p.fish 3. dubna 2005 • 21:30

Asi nejpůsobivější databáze net artových děl je Idealine newyorkského muzea Whitney. I když je tento hypertext zkratkovitý a zjednodušený - už jenom proto, že jej skládá jediný člověk, jakkoli cenný kurátor Martin Wattenberg – zachycuje net art od jeho úplných počátků v roce 1995 až po dnešní, trochu poučenější pokusy.

Asi nejpůsobivější databáze net artových děl je Idealine newyorkského muzea Whitney. I když je tento hypertext zkratkovitý a zjednodušený - už jenom proto, že jej skládá jediný člověk, jakkoli cenný kurátor Martin Wattenberg – zachycuje net art od jeho úplných počátků v roce 1995 až po dnešní, trochu poučenější pokusy.
Net art má totiž za sebou pouhým osm let existence a každý, kdo se začne dnes tímto novým uměním, či chcete-li uměním v nových médiích, zabývat má možnost sledovat fyzicky (anebo virtuálně?) jeho vývoj od naprostých počátků.
A pokud dnes net art vyvolává duchy uměleckých virů, destruktivních browserů či interaktivních desktopů, na začátku stály především nápady. První generace internetových umělců si jen osahávala nové prostředí i pracovní nástroje a jeden z nejdůležitějších teoretiků první vlny „síťových“ umělců Alexej Shulgin dokonce požadoval, aby žádný z experimentů nebyl vytvářen poučeným programátorem, ale vždy umělcem, který zkouší nový jazyk a dokáže vytvořit umělecký artefakt i z vlastních chyb. A londýnský skejťák Heat Bunting viděl v internetu opozici vůči MTV, protože jeho internetová rádia či časopisy mohly bez problémů věnovat prostor zcela marginálním žánrům či tématům.
Všechno tak trochu změnil nástup dynamického programovacího jazyka flash, díky kterému se stal internet místem vhodným i pro komerční reklamu. Flash změnil celosvětovou síť z na textu postaveného média ve skutečné „filmové“ plátno. Najednou se dali vyprávět animované příběhy a namísto černobílých stránek plných hypertextových odkazů se najednou člověk začal bavit i na jednom místě, na konkrétní stránce. Tento fakt šel tak trochu proti teoriím „síťových umělců“, kteří největší přínos nového média viděli právě v jeho propojenosti a mnohosti. Vedle zářivých stránek webových designerů (kteří se ze skupiny „síťových“ umělců začali vydělovat právě s příchodem Flashe) se najednou konceptuální nápady umělců zdály nudné a někdo by dokonce mohl říct, že nevystihují podstatu tohoto média. Mizely modemy a čím dál tím víc lidí bylo schopno (a především ochotno) přijímat větší objem dat. „Síťoví“ umělci začali programovat a vedle konceptuální větve, která dodnes existuje a má stále dobré nápady, se objevili umělci pracující se zdrojovým kódem, ale také ti, kteří donutili Flash fungovat v rámci jejich projektů, aniž by umění vyměnili za design. Jenom nápady už net artu nestačí a lidé jako Mark Napier jsou svým způsobem profesionálové, kteří dávají kromě technické perfekce ještě cosi navíc.

l.p.fish