nahoru

Pootevřený rubáš

Michal Komárek 7. dubna 2003 • 10:06

Dobrý den. Nejdřív vám chci vysvětlit název mé rubriky. Připadá mi dobře symbolický a navíc ho mám spojený se vzpomínkou z dětství. Tedy – když jsem kdysi dávno četl Bílou velrybu, zasekl jsem se na názvu kapitoly Pootevřený rubáš. Nějak jsem nebyl schopen to první slovo vůbec přečíst a tomu druhému jsem nerozuměl.

Stále mi vycházel takový zvuk jako “póótevřeny”. A navíc: co vlastně? Teď mi připadá, že “pootevřený rubáš” je opravdu dobrý symbol pro život. Chodíme kolem, našlapujeme zlehka, jakoby nic, dáváme si pozor, abychom nesklouzli předčasně, ale dřív, či později tam stejně všichni vklouzneme. A to by ještě mohl být rubáš jako takový, třeba pohozený nebo položený, klidně i pověšený nebo třeba ještě ani neušitý. Ale on je pootevřený – my už i při těch tanečních krocích veselé nebo předstírané bezstarostnosti tak trochu mapujeme, co nás tam čeká, co to vlastně je a jestli náhodou není něco za tím a jestli by se to přece jen nedalo nějak obejít. Nedalo. Otevírá se to. A tak jsem třeba při četbě Bílé velryby zaznamenal svůj první freudovský chybný výkon – prostě jsem nechtěl těm slovům porozumět, protože jsem se jich podvědomě bál. To celé neznamená, že vás tady chci jednou týdně zásobovat nějakými nekrofilními úvahami s hřbitovní tématikou, nebo odvarem z příliš těžkých myšlenek o životě a smrti. Je ale pravda, že ambici mám velkou – chci vás zásobovat takovými řádky, které stojí zato číst, i když je rubáš pootevřený a času tedy není nazbyt.
K tomu ještě parafráze na mého oblíbeného filosofa a spisovatele Sörena Kierkegaarda – zkusme si představit, že to co běžně říkáme, zazní za padesát let. Kolik procent z našich výroků bude mít ještě po zkoušce časem vůbec nějaký význam, nějakou váhu, dokonce smysl? Neplýtváme slovy a pozorností na naprosté hlouposti? Pro nás novináře platí tahle otázka zvlášť silně.

Michal Komárek