Velké krutosti, malé radosti

Vrátím se ke kamarádce žijící v Austrálii, protože na jejím večerním vyprávění jsem si potvrdila, jak stejně mohou žít lidé tady i na druhé polokouli. Matka jejího muže, jak mi večer v setmělé kuchyni vyprávěla, se nedávno odstěhovala z vedlejšího domu do domu ve vedlejší ulici. Změnu nese velice těžce, stěžujíc si, jak těžkou řeší situaci, pokud chce vidět vnouče. Je přesvědčena, že životní okolnosti i lidé ji obklopující, ji utlačují, podtrhujíc své přesvědčení ne neopodstatněnou domněnkou, že snacha není z jejího nářku očividně nadšena. Kamarádka dnes ráno odletěla zpět do Austrálie, po třítýdenní návštěvě svých rodičů na Moravě.

Dceru s vnučkou přijeli rodiče do Prahy na letiště vyprovodit. Kamarádčina maminka, přestože čtyřměsíční vnučku viděla poprvé, ani ne na tři týdny, hýřila optimismem a nadšením. A to i přesto, že se znovu nadlouho loučily (a sledování vnoučete přes webovou kameru není stejné, jako sevřít jej v náručí, jak podotkla). Tohle obdivuju. I moje pětaosmdesátiletá babičku, ač stižená rozsáhlou artrózou, si také užívá života s takovou radostí, o které se mi v třiceti ani nezdá. Kamarádka teď , když píšu, sedí v letadle, a my s životem, jak plyne, nic moc nenaděláme. Mnohé ovlivníme, mnohé vůbec. Náš postoj však dokáže změnit životní perspektivu z dobré v tragickou a naopak. A co si budeme nalhávat, optimističtí a šťastní lidé jsou milovanější a obdivovanější, než zakyslí a na vše nadávající depresáci.