Kamarádka Renata se provdala do Austrálie. Kromě toho, že tam odjela žít, porodila tam také dceru Krystyn…
Její matka, žijící na Moravě, by mohla být nešťastná z obrovské vzdálenosti, která od ji a její dceru s vnučkou dělí. Kdyby technika nepokročila natolik, že Renatin muž digitálním fotoaparátem pravidelně dítě I ženu fotí, a snímky umísťuje na webové stránky pod hesly – únor-první týden, druhý týden atd. – čímž vytváří podrobný deník života jednoho dítěte a jeho matky. Kromě toho také Renatě nainstaloval do pokoje, kde po většinu dne s Krystym přebývají, webovou kameru. Matka na Moravě má tak aktuální přehled, co její dcera a vnučka právě dělají. Komunikace na dálku dostoupila vrcholu minulý týden, kdy Renata zapnula kameru, ujistila se, že matka je přítomna, a zatelefonovala jí, že si zajde nakoupit. „Kdyby něco, zavoláš mi, mami, a já se hned domů vrátím,“ prohlásila, zanechala Krystyn v postýlce a vyrazila za nákupem. Zkoprnělá matka seděla na Moravě před obrazovkou počítače, hlídajíc přes mnoho tisíc kilometrů vnučku, na útržku papíru napsané telefonní číslo s australským předčíslím, na mobilní telefon své dcery. Pak že se vzdálenosti nezkracují… Onehdy jsem slyšela výtku syna své matce, která si stěžovala, že je od sebe dělí tři sta kilometrů mezi Prahou a Olomoucí. Možná I tato matka, až se dozví o Renatě, bude požadovat stejný způsob sblížení. Některé vzdálenosti, zejména ty dojezdové, by však zkracovány být neměly. Technikou si můžeme vypomoci, ale nelze jí nahradit vztah. Pokud lze usednout do vlaku a dojet, je vždy lepší to udělat.
