Není to tak dávno, kdy jsme s přáteli provázeli na poslední cestě kamaráda. Horší než jeho odchod byl však způsob, jakým se zdravotníci zmocnili jeho posledních dnů, hodin a minut…
O tři roky později se v těžké situaci ocitla má přítelkyně. „Maminka je na tom hodně špatně,“ znamenalo jediné: záchranka maminku odvezla na onkologii v Hradci Králové a konec se neodvratně přiblížil… Zeptala jsem se kamarádky, zda neuvažuje o možnosti vzít si maminku na poslední dny domů. Otázka ji překvapila, ale rozhodla se vše probrat s otcem. Mezitím jsem zatelefonovala Marii Svatošové, ženě, která v České republice založila hospicové hnutí a zasloužila se o důstojnější odchod ze života mnoha umírajících, abych se poptala na spektrum možností v tomto kraji. „Lékaři v hradecké nemocnici jsou zvyklí spolupracovat s hospicem v Červeném Kostelci, a tak jsou také schopni mluvit o diagnóze otevřeně. Pokud se jich otevřeně zeptáte, nebudou vám lhát. Zeptejte se přímo ošetřujícího lékaře, zda léčba maminky má ještě nějaký smysl, v opačném případě vyslovte přání mít maminku doma. Tito lékaři vám jistě vyjdou vstříc,“ řekla. Před třemi lety jsme prožili něco docela jiného. Lékaři do poslední chvíle odmítali přijmout, že léčba je zbytečná a rozhodli se člověka, který odcházel, podrobovat zbytečným vyšetřením, a nedali mu šanci uspořádat si své záležitosti, ani odejít důstojně, byť jen v soukromí samostatného pokoje. Nyní je podle zprávy paní Svatošové hradecká onkologie místo, kde lékaři berou ohled nejen na své profesní uspokojení, ale též na duši pacienta. Jako by se při narozeních I odchodech ze světa, začalo v nemocnicích blýskat na lepší časy. Pro ty, kteří chtějí, existuje cesta, jak navrátit narození a umírání do kruhu rodiny, mezi nejbližší. S touto vyhlídkou je snad i snazší přijmout vědomí vlastní smrtelnosti.
