Věřím, že o tom, že by měl Stanislav Gross rezignovat, není mezi soudnými lidmi většího sporu. Nikoliv snad pouze proto, že si půjčil na byt, nýbrž kvůli naprosté neschopnosti, kterou v posledních týdnech vykázal. Největším paradoxem je na celé věci to, že Gross je prototypem úspěšného politika, typickým produktem stranické politiky. Takže je to celé ještě mnohem smutnější a přesahující tristní bezradnost současné sociální demokracie.
To, že mladičký nádražák udělal po roce 1990 strmou politickou kariéru a pravidelně byl na čele žebříčků popularity politiků, není ani náhoda, ani zázrak a už vůbec ne důsledek jeho geniality.
Předně je tu snadná manipulovatelnost voličů, nebo alespoň jejich značné části. Na ně působil Grossův mladistvý nevinný vzhled a představa, že reprezentuje novou politickou generaci. To je první velký paradox – lidé si nebyli ochotni připustit, že byť je biologicky sice mladší, politicky je naprosto stejnou generací jako jeho kolegové čtyřicátníci, padesátníci a starší. A svým způsobem byl politikem dokonce starším, či jaksi definitivnějším – na rozdíl od mnoha (alespoň několika?) jiných totiž neuměl nic jiného, a odchod z politiky by pro něj znamenal velkou existenční nejistotu a tápání. Nemusel mnoho předvést, aby získal důvěru, dokonce drobnější aférky i větší podezření mu lid rád velkoryse odpustil – vždyť vyhlížel jako protipól ostřílených politických hochštaplerů.
A pak je tu vnitrostranická politika. ČSSD byla od svého obnovení stranou rozhádanou, rozdělenou vždy alespoň do dvou nevražících bloků. Dělení šlo po různých liniích, osobních i ideologických – tvrdí antikomunisté a smířlivější, včetně bývalých komunistů; levicovější a liberálnější; prozemanovští a protizemanovští… V takovém prostředí se může jako nejvýraznější politický vklad projevit nevýraznost a oportunismus. Jestliže se protivné strany nemohou shodnout na svých silných kandidátech, mohou se naopak shodnout na kompromisu. A tento mechanismus může nevýrazné oportunisty katapultovat až do čela…
Jistě, nechci být nespravedlivý, chce to i určitý talent: Být ve správný čas na správném místě, pochopit, že tohle může být cesta k moci a navázat na sebe skupinu „věrných“, tedy těch, kteří vsadí právě na tento mechanismus…
Nebo-li: stávající podoba stranické politiky produkuje neschopnost, hochštaplerství či průměrnost zákonitě. A netýká se to pouze ČSSD. Připomeňme banalitu, totiž to, že schopní, nadaní, vzdělaní, inteligentní lidé se ve velké většině uplatní lépe a raději mimo politiku.
Co z toho plyne? Bohužel, téměř nic. Lepší politický systém v principu dnes znám není… Gross by měl odstoupit. ODS by si měla vyzkoušet jedno až dvě volební období ve vládě. Ale v dlouhodobé perspektivě nezbývá než věřit, že tu bude fungovat právní stát a občanská společnost a politici budou mít stále menší vliv a prestiž.
