nahoru

Největší Čech ze samoty u lesa

JANA DOLEŽALOVÁ 9. února 2005 • 17:50

Moje pětaosmdesátiletá babička prohlásila, že lidi, který volí za největšího Čecha Járu da Cimrmana, jsou blbci, jelikož takovou „zhůvěřilostí“ znevažují český lid i národ. Sto padesát kilometrů od Prahy, na samotě u lesa, se soutěž o „hlavního“ Čecha zdá být zásadním mezníkem našich životů…


Kromě toho, že upoutávka na soutěž promítaná v televizi, blikající z rohu kuchyně, babičku neustále upomíná, že je třeba tuto zásadní otázku řešit, nemá babička šanci také hlasovat. Mobilem nedisponuje, v hypermarketu Tesco nenakupuje, Blesk ani Lidové noviny nečte. Přesto k ní na samotu u lesa doléhá naléhavost nutnosti zvolit největšího Čecha. A jak se od návštěv, vybavených informacemi z denního tisku, dozvídá, pro koho lidé hlasovali, lamentuje a lomí rukama. Největším Čechem nemůže přece být Jágr, Cimrman, šestnáctiletý Vojtěch Kotek ani režisér Menzl, přestože ten točí krásný a živý filmy. Největším Čechem může být přece jedině taková postava, jako Karel IV. nebo pan exprezident Havel. Jenom takový velký a léty prověřený člověk. Nikdo jiný u pětaosmdesátileté ženy vážnosti nepobere. A tak babička ve svých tichých dlouhých dnech přemítá o hypotetickém vůdci našeho lidu… A ač pohoršena špatností doby a lidí, kteří v ní žijí, odžívá si svůj čas hloubání odtržena od prozaické reality. Odsud od lesa nedohlédne až ke kořenům soutěže, která slibuje příjmy z reklamy pro televizi, bakšiše honorářů pro tvůrce soutěže, totéž pro (stejné) tvůrce dokumentů, které bude o velkých Češích třeba natočit, „vejvar“ z realizace „zábavných“ večerů, které bude pro velkou chvíli nutno vyprodukovat… Babička z hloubi srdce vážně uvažuje, kdo je největší Čech. A až dojde na slavnostní „vyhlašování“, onu slibovanou estrádu, tak ji (tak jako každý pořad od osmi) naštěstí zaručeně zaspí…

JANA DOLEŽALOVÁ